„Kup si taky jednu!“

V poslední výzvě mailing listu „dávní spolupracující dobrovolníci“ tedy nakonec souhlasila se zasláním žlutých kytiček měsíčku lékařského, tak typických pro jednu z nejznámějších celonárodních sbírek Český den proti rakovině pořádanou letos již po 25. neziskovou organizací LPR.

Jako dobrovolník jsem se připojila ke sbírce už na střední škole, to bylo ještě v minulém tisíciletí. Od té doby jsem vynechala jen jednou, to jsem půl roku pobývala na Novém Zélandu, kde ale „kiwíci“ poskytují dobrovolníkům Červeného kříže NZ ve sbírkách na ulicích i čísla svých účtů pro možnost inkasa právě dojednané částky.

Dobrovolničení už bych ráda přenechala mladším, školákům nebo studentům (je mi 33 let), ti přeci rádi opustí pro jakýkoli důvod i na den školní lavice. Ale já bych si měla pospíšit do práce a pak z práce na prodloužený víkend do Vídně. Mám však tolerantního šéfa, který zakoupil hned z rána deset kusů květin, abych aspoň něco ten den v práci udělala. Kdyby koupil dvacet, byla bych za pracovním stolem ještě před osmou.

Prvně vystavím tvář rannímu slunci v 6.58 na liberecké cyklostezce a lovím. Ulovím popeláře, který přes ten hluk volá na řidiče svého vozu: „Kup si taky jednu, pak tě ta mrcha neskolí!“ Mohu předpokládat, že mluví o rakovině. Letos se LPR zaměřila na prevenci rakoviny reprodukčních orgánů. Z prvního patra a otevřeného okna sleduje každý můj pohyb dosti nevraživě nějaká seniorka.

Je krásný slunný den. Další štací je můj oblíbený chodníček vedoucí z harcovských kolejí na univerzitu. Čerstvě probuzení studenti – to je má šance. Číhám tam na ně každý rok. Ale dnes je to slabota. Co to? Jsou již všichni plně motorizovaní nebo se paří víc než za dob mých studií? Ale přeci jen mám štěstí. oslovuji pěšáky, kteří jdou do práce. Potkávám pár zahraničních studentů, kterým anglicky vysvětluji, na co a komu je sbírka určena. Když se zeptám dvou náhodných česky mluvících studentů, zda tu ještě vůbec někdo studuje, dozvídám se o rektorském volnu. Dobře jim tak. To bývaly krásné, nenadále volné středy! Ale zpět do přítomnosti.

Před svou oblíbenou kavárnou ještě oslovím takového urostlého muže, netipuji ho na filantropa, ale o to větší je to pro mne vždy výzva. A hleďme, on jeden kvítek chce!  Do zapečetěné pokladny zasouvá 50 Kč. Říkám mu, že ho za takový příspěvek obdaruji dvěma květinami, ale on chce jen jednu pro manželku. Jako jízlivý štír polykám poznámku, že druhou by mohl vzít milence… V kavárně chvilinku posedím a už si mě s kytičkami objednává kolegyně z práce, která bydlí v lesích. Cestu tam podmiňuji koupí dvou kytek.

Potom už rychle domů, zabalit kufřík na noc v Brně a víkend ve Vídni. Nezapomínám na svého chlebodárce a spěchám do práce.

V kanceláři zpracuji výstupy ze včerejší konference o angličtině v MŠ a na 1. stupni ZŠ v Karlových Varech a dál se věnuji přípravě letních jazykových táborů. Pro dnešek u laptopu odpracováno. Ještě mi však zbývají desítky neprodaných kytiček. Přede mnou je cesta přes Prahu. Libereckým centrem se odpoledne lidé doslova proplétají mezi dětmi a vedoucími nejrůznějších sdružení a neúnavně nabízejí kytičky s letáčky. Slunce stále hřeje a mne hřeje u srdce, kolik dobrovolníků tu je.

Aby řeč nestála a přestup na Florenci jsme hloupě nepromlčeli, nabízím mu k odkoupení hned první pražskou kytku. S rozpaky nakonec souhlasí. To ho ta výpomoc přišla draho.

 Přestup bus-bus v Praze zvládám hladce. V metru mě osloví mladý muž, zda mi může pomoci s kufrem. Snad poprvé se k této otázce stavím jako žena a odpovídám, že ano, že je to milé. Zatrne mu, když kufr nadzvedne. Není však těžký kvůli kytičkám, ale lahvi vína, kterou vezu svým moravským hostitelům. Aby řeč nestála a přestup na Florenci jsme hloupě nepromlčeli, nabízím mu k odkoupení hned první pražskou kytku. S rozpaky nakonec souhlasí. To ho ta výpomoc přišla draho.

Jeho kamarád se mu o pár schodů níže na eskalátorech směje, ale i na něj dojde. Anglicky mi vysvětluje, že nikomu nepomáhá (působí to na mě jako jedna z lekcí v letité angličtině s Prokops family), takže mu obratem odpovídám: „But you should.“ A dál už je to bez námitek.

Pánové se loučí s květinou v klopě a mně je snad smutno, že se odpoledne mění v podvečer a že naprostou většinu těch milých setkání už mám za sebou. V tašce se krčí posledních sedm kvítků. Byl to krásný den mezi lidmi a s lidmi. Vůbec si už nemyslím, že by měli byt dobrovolníci mladší a odměnou jim měl být den bez školy.

Až se ve čtvrtek probudím, sejdeme se se šéfem v Brně a vyrazíme směr Vídeň na grátis koncert Vídeňských filharmoniků v Schönbrunnu. Žijeme spolu.

Autorka je metodička anglických kurzů pro děti.