Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře, Politika

Nečti ty Američany!

Britové chtějí z dětských myslí vytěsnit americkou literaturu, Čechům vadí euroromán

J. D. Salinger až po škole • Autor: Miramax Films
J. D. Salinger až po škole • Autor: Miramax Films

Britský konzervativní ministr školství Michael Gove zažil opravdový šok. Z průzkumu jeho vlastního úřadu vyplynulo, že nejoblíbenější knihou anglických středoškoláků je …. tramdadadá … román dávno zesnulého amerického autora Johna Steinbecka O myších a lidech. Podle ministerských úředníků knihu četlo 80 – 90 procent anglických středoškoláků, což se o jiných význačných dílech říci rozhodně nedá. A pan ministr se rozhodl rázně zakročit.

Proč je kniha napsaná v roce 1937 oblíbená? Ne, není plná sexu (který dnes ostatně hormony týraní teenageři nemusí hledat v zaprášených knihách). Je krátká (pouze šest kapitol) a je dobře srozumitelná. Vystupuje v ní tupec, který terorizuje své okolí, byť to nedělá ve zlém úmyslu. Téma šikany středoškoláci dobře znají - a i když je poselství knihy mnohem vrstevnatější, dokážou se s konfliktem na této úrovni dobře identifikovat. Tak alespoň oblibu novely z období velké hospodářské krize vysvětluje BBC.

Britský ministr má ovšem jiné představy o to, jakým obsahem by se měly plnit mozky anglického dorostu. Kniha byla vyřazena ze seznamu povinné četby, protože ji napsal Američan americkou angličtinou. Podobný osud sdílela další díla americké literatury - už žádný Arthur Miller, J.D. Salinger nebo Sylvia Plath, středoškoláci budou pěkně číst Charlese Dickense, Williama Shakespeara nebo britskou dramatičku Shelagh Delaney; kdyby náhodou nevěděli, kdo to je, najdou si ji, ignoranti, někde v katalogu.

Sečteno a podtrženo, pokud chce anglický středoškolák napříště číst americkou literaturu, musí to dělat s pocitem, že lajdá za školou - mezi díly diskutovanými u maturity už od roku 2015 žádní Američané nebudou, takže kdo je čte, mrhá časem určeným ke studiu.

Já, nebo Juncker • Autor: Globe Media /  Reuters
Já, nebo Juncker • Autor: Globe Media / Reuters

Proti seznamu vznikla petice, kterou již podepsalo více než sto tisíc lidí. Protestovali učitelé i spisovatelé. Psaly se vzteklé i navýsost ironické články. “Nechápejte mě špatně,” vysmíval se před pár týdny komentátor Finacial Times. “Nemám nic proti cizím knížkám. Samozřejmě, že bychom je měli číst - hned, jakmile přečteme všechny britské. Víte, že jsem dokonce přistihl manželku, jak čte Huckleberryho Finna?”

Jiní neměli na vtipkování náladu. “Stavím si celou záležitost do kontextu toho, co se děje v Evropě a ve světě vůbec,” vysvětlovat třeba v pořadu americké veřejnoprávní rozhlasové stanice NPR profesor Christopher Bigsby z britské University of East Anglia. “Vidím rostoucí nacionalismus, rostoucí podezíravost k tomu, jak svět vnímají jiné národy, jaké mají názory a jaké zastávají hodnoty.” I zmíněný článek ve Finacial Times ostatně nakonec spatřoval souvislost mezi postojem pana ministra a volebním nástupem Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP).

Hádka se může jevit jako ukázka jisté britské bizarnosti, v méně vypjaté (a zcela nepolitické rovině) můžete ale projevy téže atmosféry zahlédnout i jinde včetně domácí scény. Na tu například docela nedávno dorazil nový termín “euroromán” - což pohrdlivě označuje knihu, jež se dobře čte (z nějakého důvodu je to špatně), lze ji bez nepřekonatelných problémů přeložit do cizího jazyka a vydat v zahraničí (mamon tedy zvítězil nad múzou) a především - její myšlenkové koncepty jsou pochopitelné a platné i mimo českou kotlinu.

Jeden z kritiků příslušejících k tomuto proudu docela nedávno přirovnal většinu dnešní literární produkce k “europivu” - něčemu, co se sice ve velkém kupuje a pije, skutečně citlivý člověk se tím však neuspokojí. Jeden ze spisovatelů, který tvrdí, že “euroromány nesoustruží”, psaní knih dobře přenosných do jiného než českého kulturního okruhu rovnou přirovnal k podkuřování totalitnímu režimu, jež u nás část spisovatelů provozovala za komunismu.

Souvislost se může zdát trochu letmá, není však to úplně pravda. Britští konzervativci vyškrtávají cizí knihy a zároveň vedou Británii k odchodu z Evropy. Čeští literární snobové používají Evropu jako symbol kulturního úpadku, proti němuž staví ryzí, autentické a nesdělitelné češství. Obě skupiny utíkají ze světa domů k národu jako jednotce, jež si žije vlastním, obtížně zkomunikovatelným životem. Rodilý mluvčí neslyší v rozdílech mezi britskou a americkou angličtinou jenom jiný přízvuk či posunutou slovní zásobu, ale do značné míry odlišnou kulturu.

Tady někde se rodí průšvih. Jazyk je možné považovat za komunikační prostředek, který - když se to s ním umí - dokáže zprostředkovat obecně lidskou zkušenost. Nebo může být naopak bariérou, jež mezi různými národy vztyčuje nepřekonatelnou zeď. Do jazyka je dokonce možné se schovat před světem, který nám z nějakého důvodu nevyhovuje. Nabízí iluzi bezpečí, prostoru, do kterého nikdo cizí nemůže, a vlastní výlučnosti definované tím, že našim myšlenkám přece nikdo jiný nemůže porozumět. Svět lidí se pak rozpadá na svět kmenových společenství. Záleží na každém, jakou cestu si zvolí, do obou je třeba investovat jisté úsilí.

Ale zpátky na zem, respektive do Británie. Michael Gove již není ministrem školství, premiér Cameron ho z vlády právě toto úterý vyhodil. Důvodem samozřejmě zdaleka není pouze jeho lehce šovinistický seznam povinné četby, ale pocit, že Gove se snaží celé tamní školství reformovat z pozic, jež více odpovídají počátku 20. než 21. století. Ministr se stal pro konzervativce rok před volbami koulí u nohy a vše nasvědčuje tomu, že středoškoláci budou mít u anglické maturity i nadále možnost diskutovat o Američanovi Steinbeckovi.

V Česku je všechno o poznání nevinnější a seznamy zakázaných “eurorománů” samozřejmě nikdo nesepisuje. Něco temného ale visí ve vzduchu, i když to nemá jasné politické obrysy. Doba je nepříjemně nejistá a nesrozumitelná, kvapné změny dokážou leckoho vyhodit z rovnováhy, touha ucuknout před tím vším někam dovnitř je více než lákavá. Brity čeká hned několik zásadních debat o otevřenosti ke světu a toleranci k odlišnosti, od případného odtržení Skotska po případný odchod z Unie. Desetimiliónové Česko uprostřed Evropy ale nemůže ani na okamžik podléhat iluzi, že se může před světem někam schovat.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].