Úspěch Andreje „Prostě“ Babiše v komunálních volbách může v české politice vyvolat velké přeskupování sil. TOP 09 se zase o něco vzdálil sen stát se hegemonem české pravice. Karel Schwarzenberg je na odchodu a Miroslava Kalouska topka před každými volbami jako by trochu zapírala. Ani to ale nepomohlo.
Propad mandátů na radnicích na polovinu proti roku 2010 naznačuje hlavní slabinu Kalouskova a Schwarzenbergova projektu: TOP 09 nikdy nestihla postavit nebo asi spíš nechtěla stavět skutečnou stranickou základnu, chybí jí lidé a podle všeho i čerstvé ideje.
Dobře víme, co strana nechce (estébáky, komunisty a Babiše), ale těžko se zjišťuje, co chce. Topka je navíc v pasti: v čekání na nového lídra nad všemi potenciálními kandidáty ční zakladatel Miroslav Kalousek, který je sice v parlamentu a u politických jednání k nepřekonání, ovšem jako tvář do budoucích voleb ovšem nese - řečeno kulantně - jistá rizika.
ODS možná opravdu narazila na dno, jak píší analytici. Zbavila se většiny zkompromitovaných lidí, po letech cynismu a arogance se tváří příjemně krotce, někde dokonce sympaticky, třeba v obvodu Prahy 2. Leckomu může imponovat i výdrž, s níž se drží svých představ o světě, jakkoliv Václav Klaus tvrdí něco jiného.
Společné platformy
Především se ale mění věci kolem. Existence dvou konzervativních stran s velmi podobným programem (pokud si odmyslíme vztah k EU) byla v Česku luxusem už v časech, kdy měly za soupeře pouze levici. V éře Babiše, který nemá vyhraněný program, bere hlasy všem a útočí na demokratické pořádky (třeba jako oddělení politické moci a médií) ovšem zavání masochismem.
Pokud Babiš vydrží s dechem a svými prostoduchými hesly, musí se i konzervativcům dřív či později jevit rozdíly v jejich programech malicherné a začnou hledat společné platformy, časem možná i spojení, jež by z nich mohlo učinit opět velkého hráče české politiky. Urychlit to může výrazná důvěryhodná osobnost, na níž voliči pravice čekají a ani v ODS ani TOP 09 ji momentálně nenacházejí.
Těhotné změnami jsou nicméně i další strany. Předseda lidovců - navenek příjemně konsensuální Pavel Bělobrádek - i jeho straníci sotva můžou ignorovat, že v nelidovecké Praze, v jejím sedmém obvodě, získal jeden z lidovců Jan Čižinský víc než čtyřicet procent hlasů. Celá jeho partaj by se teď měla modlit, aby se Čižinskému v politice zalíbilo, protože se jeví jako konkurenční síla i jinde než v pražských Holešovicích. Je učitel, což budí důvěru, úspěšný organizátor místních referend, charismatik s odérem příjemné obyčejnosti. Úspěch přitahuje pozornost a v tandemu s Bělobrádkem by Čižinský zvedl lidovecké kurzy i v místech, kam nyní nedosáhnou.
Zelené dilema
Další na řadě jsou zelení. Pamatuje si někdo, jak se jmenuje jejich úřadující předsedkyně? Možná v Brně, kde Janu Drápalovou znají jako komunální političku. Pražští novináři ale po odchodu Ondřeje Lišky obvykle netuší, proč by měli Drápalové volat a ptát se jí na názory. Také to až na výjimky nedělají.
Zelení ještě víc než lidovci nebo TOP 09 čekají na nového předsedu, možná předsedkyni. Hlásit se zřejmě bude i Matěj Stropnický, jeden z mála skutečně úspěšných zelených politiků, který - pokud nepokazí koaliční jednání - začne starostovat na Žižkově, tedy v nejosobitějším pražském obvodě.
Kromě toho před zelenými stojí další dilema: zda zvolit alespoň volnější spojení se stále úspěšnějšími piráty. Body v komunálních volbách zvýší u obou uskupení chuť po velké politice, na kterou teď samostatně neumí dosáhnout. Voliči sice nemusí být nadšeni, ovšem i pro tuhle část politického koláče platí to samé, co pro konzervativce: jestli tváří v tvář dominujícímu Babišovi není náhodou lepší zapomenout na detaily a začít uvažovat o politice jinak, tedy s výhledem na obecnější cíle.
Aby to však nebylo až moc jednoduché - velká část zelených evidentně inklinuje spíš k lidovcům, tedy opačným směrem. Každopádně příští dva roky, které má Česko do dalších voleb, mohou být politicky velmi pohyblivé.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
