Zemanův projev znovu potvrdil českou sebezahleděnost

Ten důkaz se opakuje skoro každý večer ve zprávách. V desetimilionovém Česku se hlavní zpravodajská relace zaobírá hlavně domácími kauzami a na zahraniční události ponechá obvykle pár minut ve druhé polovině vysílání, ačkoli má řadu kvalitních zahraničních zpravodajů. V osmdesátimilionovém Německu je to naopak: domácích kauz by se tu jistě našly tucty, ale prioritu má ve veřejnoprávních zprávách skoro vždycky porozumění světu za hranicemi.

Právě kontrast mezi zdejší sebezahleděností a kosmopolitním pohledem patří dnes k nejvýraznějším rozdílům mezi Českem a zeměmi, jež všeobecně považujeme za nejvyspělejší. Během roku se tahle česká provinčnost projevuje neustále: počínaje jazykovou nevybaveností politiků a konče skutečností, že kromě ČT a Českého rozhlasu nemají média jediného stálého zahraničního zpravodaje, a to ani v Bruselu, Berlíně a Londýně.

Dokonalou ilustrací nezájmu našich elit o evropské a globální dění pak byla loňská (a mezi premiéry západních demokracií ojedinělá) neúčast tehdejšího premiéra Rusnoka na pohřbu Nelsona Mandely, stejně jako letošní listopadová neúčast ministra vnitra Chovance na jednání o dvou z nejdůležitějších témat kontinentu: o narůstajícím počtu uprchlíků a o hrozbě nenávistné organizace ISIS. Českého ministra asi ta témata nezajímají, mnoho o nich neví, nebo k nim neměl co říct; každopádně zůstal doma a věnoval se platům policistů.

O vánocích se tento civilizační rozdíl opět projevil v prezidentských projevech Miloše Zemana a Joachima Gaucka. Zemanův projev byl – kromě chybějící sebereflexe, na kterou už zde upozornil kolega Ondřej Kundra – pouze vyprávěním o prostoru mezi Chebem a Břeclaví, navíc především vyprávěním o vládních činech, nikoli o občanech. Charakterizují jej věty jako „Šestého ledna byla uzavřena koaliční smlouva, 17. ledna jsem jmenoval ministerského předsedu a 29. ledna jsem jmenoval vládu“ nebo „Oceňuji, že vláda pomohla rodinám s dětmi a pomohla valorizací penzí i starobním důchodcům“ – či „A tak zbývá jediný, ale zato podstatný rozpor mezi vládou a mnou v otázce služebního zákona“.

Perspektiva obyvatele malé země, jíž se vzdálené globální problémy netýkají, je v české mysli vskutku hluboce zakořeněná. Ale je to velký omyl..

Bezpochyby jsou ekonomická politika vlády, podpora rodin s dětmi a služební zákon podstatnými tématy. Bezpochyby jsou to otázky s velkým dopadem na budoucnost země, o kterých by se mělo psát a mluvit. Ale žijeme v době, ve které státní hranice hrají stále menší roli a mezinárodní dění má na naše životy stále větší účinek.

V podstatě každý týden to dokazují uplynulé roky charakterizované finanční krizí na Wall Street, krizí eura a evropské ekonomiky, revolucí a následným rozvratem v arabském světě, Putinovou agresí, vzestupem Číny i dalších nezápadních mocností. Češi jsou si této reality vědomi daleko méně než třeba Dánové, Švédové anebo Němci. Prezidentský vánoční projev je přitom ideální příležitostí, jak přispět k rozvoji „kosmopolitní citlivosti“ občanů.

Joachim Gauck v pátečním projevu o své zemi hovořil jen v několika větách, v nichž shrnul, že to byl pro Německo dobrý rok: daří se jí hospodářsky, je ve světě oblíbená, vyhrála fotbalové mistrovství světa. Pak už pokračoval v následujícím duchu: „Naše země je dnes zemí míru. Kde tedy můžeme přispět k udržení nebo k nastolení míru, ke zmírnění utrpení a k budování lepší budoucnosti, tam bychom pro to měli udělat vše, co je v našich silách.“ A dále: „Výrazný projev lidskosti naší společnosti spatřuji ve velké ochotě k přijímání uprchlíků. Že na nouzi v našem okolí reagujeme soucitně a že většina z nás nenásleduje ty, kdo by Německo nejraději izolovali od okolního světa, to považuji za skutečně povzbuzující zkušenost tohoto roku.“

A ještě třetí příklad: „Nebojte se! To bych chtěl v tomto roce zvolat ke všem, kdo se cítí znepokojeni vývojem ve světě; kdo jsou ustaraní, že neznáme odpovědi na četné otázky. Brát vážně strach ještě neznamená, že ho také musíme následovat. Protože s očima naplněnýma strachem stěží najdeme řešení problémů; budeme jen malí a zbabělí.“

Celý Gauckův projev se týkal života německých občanů v kontextu znepokojivého světového dění, Zeman naproti tomu jen vychválil čínské investice v Česku a shodil perzekuované dívky z Pussy Riot. Teď možná padne námitka, že Česko je příliš malé na to, aby si dělalo podobné starosti jako Německo. Perspektiva obyvatele malé země, jíž se vzdálené globální problémy netýkají, je v české mysli vskutku hluboce zakořeněná. Ale je to velký omyl. Jsme jednou ze zemí nejvíce závislých na exportu, jinými slovy na světovém dění.

A především, vůbec nejsme malí. S deseti miliony obyvatel patříme po bok Nizozemska, Švédska nebo Rakouska mezi středně velké evropské země. Pětadvacet let po návratu demokracie bychom už měli převzít svůj díl zájmu a odpovědnosti za svět. Díl, který této velikosti odpovídá – počínaje diplomatickým úsilím na Ukrajině a konče pomocí syrským uprchlíkům. Vánoce a vánoční projevy byly ideální chvíli, kdy o tom mluvit.