Jako za časů Pavla Béma

Pražské stavební předpisy jsou téma, které nezní vůbec sexy a na první pohled neslibuje čtenáři žádné dobrodružství. Pod tímto názvem se ale skrývá plán, který může změnit českou metropoli v přátelské město, v němž se budou občané cítit dobře a bezpečně. Předpisy platí půl roku. Nyní je zrušilo ministerstvo pro místní rozvoj, a vrátilo tak Prahu do rukou podnikatelů, kteří si příliš nelámou hlavu, co projekty přinesou občanům, ale zajímá je hlavně, kolik na nich vydělají.

Jistě, pražské stavební předpisy nejsou zázračným lékem, který změní metropoli v dohledné době. Ale slibují, že obyvatelé a návštěvníci Prahy nebudou třeba při procházce Starým Městem narážet na auta zaparkovaná na těch nejneuvěřitelnějších místech. Slibují, že se metro nebude stavět kvůli defraudačním zámyslům do míst, kde není využito (Motol, Letňany), ale tam, kde bude zapotřebí. Slibují, že i rušné ulice budou pro chodce konformní, protože chodníky budou prostorem, kde se bude dát žít. Město se nebude rozlézat do přírody, ale bude se stavět v prolukách - a budou se tam stavět rozumné projekty, nikoli stavby typu „rychle postav, rychle prodej“.

Normy, které určují, co je ve městě pro lidi a co slouží jako nutný servis, by měly být svázány i s rozumným plánem, který na dlouhá léta určí, co a kde by se mělo stavět, abychom najednou překvapeně nezírali, že na vltavském ostrově, který je odpočinkovou a pohodovou zónou pro tisíce Pražanů, začíná vyrůstat luxusní kancelářská budova.

A samozřejmě, pražské stavební předpisy mají i své mouchy. Jejich tvůrci vcelku revolučně (podle mnoha názorů arogantně) navrhují něco, co má tisíce odpůrců. Nejde nutně o konzervativce nebo zloděje, předpisy nejsou dokonalé a mnoho expertů by je rádo vypilovalo, upravilo nebo předělalo. Jenže rozhodnutí ministerstva pro místní rozvoj udělalo z předpisů polomrtvou normu a je jen malá naděje, že budou resuscitovány.

Celá galerie

Místo těchto předpisů platí provizorně – na patnáct měsíců – normy, které se pro Prahu jasně nehodí a umožňují opět rozjet projekty, které Prahu devastovaly za Bémových časů. Třeba cyklistickou stezku za sto padesát milionů korun, která vede odnikud nikam. Metro, které bude vozit do půlky nových stanic jenom vzduch. Tunely jako Blanka, které stojí desítky miliard korun, ale jen málo řeší problém, kvůli němuž stojí – úlevu hustě obydleným místům od automobilové dopravy.

Provizorium úplně rozvolní normy, které mohou Prahu chránit, a z minulosti víme, že tento prostor umí zaplnit hlavně různí šíbři, kmotři a političtí lobbisté. Existuje ale cesta, jak se bránit. Pražští radní by mohli rozhodnutí ministerstva odmítnout. Ministerstvo pro místní rozvoj by pak muselo věc řešit soudní cestou a jediným arbitrem v tomto případě je Ústavní soud – celý proces včetně rozhodnutí by zabral dva měsíce. Existují precedenty, které by mohly Pražské stavební předpisy zachránit. Ústavní soud už několikrát řekl, že je nutné minimalizovat zásahy státní moci do rozhodovacích práv měst i občanů.

Jenže v Radě pražského magistrátu je pouze jeden zastánce předpisů, které by konečně udělaly tlustou čáru za dobou Pavla Béma - náměstek Matěj Stropnický. Primátorka Adriana Krnáčová razí názor, že je nutné rozhodnutí ministerstva respektovat. I ona sice považuje změnu za potřebnou, ale prý je nutné znovu začít o její podobě debatovat. Proč ne, ale Česko je zemí zaslíbenou pro dlouholeté debaty, které nemají žádný výsledek. Třeba pár protikorupčních zákonů, které by dokázaly změnit tuzemskou klientelistickou kulturu, je v „debatě“ už zhruba deset let.