Pavel se zakousl do Stropnického

Že vztahy mezi náčelníkem generálního štábu Petrem Pavlem a ministrem obrany Martinem Stropnickým nejsou růžové, to se vědělo delší dobu. Teď ale Pavel svému ministrovi vyhlásil otevřeně válku, když ho v deníku Právo tvrdě zkritizoval s dovětkem, že pokud by měl být „překážkou pro normální fungování armády, jsem připraven sám požádat prezidenta republiky o odvolání z funkce“.

Pavel vyčítá Stropnickému dvě věci. Zaprvé jde o to, že prý nedbal na jeho odborná doporučení a nahnal několik stovek vojáků na řadu měsíců střežit vybuchující muniční sklad ve Vrběticích. Armáda má sice na první pohled mnoho mužů, ale většinou jde o úřednická místa. Pavel má pravdu, když tvrdí, že vnější ostraha skladu na půl roku svým rozsahem ovlivní schopnost armády připravovat se k obraně státu.

Akceschopných vojáků, mimo jiné pro naplňování spojeneckých závazků, máme skutečně zlomek a část z nich teď nadlouho uvízne ve Vrběticích. I když Stropnický mohl věc vyřešit domluvou s ministrem vnitra a sklad mohli střežit policisté, neudělal to. Rozhodl od stolu, vrchnostensky, bez analýzy.

Pavel má pravdu i v tom, když ministrovi vyčítá obcházení pravidel při jmenování nového šéfa Vojenské policie - což je jeho druhá námitka. Přitom kdo jiný než ministr by měl ctít pravidla, jež tvoří páteř každého demokratického státu? Jenže Martin Stropnický takto neuvažuje: ve své funkci se hodně prožívá, leckdy jeho vládnutí připomíná nejhorší časy úřadování Jany Nagyové na Úřadu vlády. Na své podřízené se utrhuje, nemá emoce pod kontrolou, dokáže prý udělat velkou scénu, když nemá na stole nachystaný svůj oblíbený bílý jogurt. A takhle by šlo pokračovat dlouho.

Není pochyb o tom, že Stropnický není muž na svém místě, zvlášť v těžkých časech ruské války na Ukrajině. Byl to právě on, kdo před časem odmítl posilování přítomnosti Američanů a NATO ve střední Evropě, například v Česku. Jestliže se ovšem nyní Pavel vůči svému ministru ohrazuje s tím, že se nechová neloajálně – což nedávno Stropnický na jeho adresu uvedl – dělá svým veřejným vystoupením právě to, co je mu vytýkáno.

Ba co víc, veřejnost si přenesením sporu do médií bere jako rukojmí, a očekává, že se za ním sešikuje proti ministrovi. V téhle přetlačované by sice Pavel mohl vyhrát a donutit Stropnického ke změně, nebo dokonce k odvolání. Problém je ale v tom, že my rukojmími náčelníka generálního štábu být nemáme. Pavel měl dost možností, jak protestovat - probrat věc s premiérem nebo prezidentem. A ž poté, kdyby neuspěl, měl odejít. Což ovšem neudělal.

Hrdina z bojů o Jugoslávii by měl navíc mít dost vnitřní síly přijmout tak těžké personální rozhodnutí, a pak ho už jen oznámit. S rezignací se totiž nevyhrožuje, rezignace se dává. Premiér i Stropnického „stranický“ nadřízený Andrej Babiš by každopádně měli vyřčená Pavlova slova brát vážně a zvážit, jestli si Česko může dnes dovolit, aby obranu země zajišťoval tak nekompetentní politik jako Martin Stropnický.