Sultán Erdogan poprvé nedosáhl svého cíle
Dobrá zpráva od Bosporu: turecké volby neumožní vznik prezidentského systému
Žádná křivka popularity nemůže stoupat donekonečna. Recep Tayyip Erdogan a jeho umírněně islamistická strana AKP od roku 2002 vyhrávala jedny volby za druhými, pokaždé s větším ziskem hlasů. Ve víkendových parlamentních volbách zvítězila i podesáté v řadě – počítáme-li hlasování parlamentní, komunální i prezidentské. Přesto se v Turecku, muslimské členské zemi NATO, něco významného a pozitivního změnilo.
Islamisté totiž poprvé nesplnili své cíle. Chtěli získat dvě třetiny poslaneckých křesel, které by jim umožnily změnit ústavu na prezidentský systém. Dlouholetý premiér Tayyip Erdogan, který byl prezidentem zvolen vloni v srpnu, by se pak stal neomezeným sultánem od Bosporu. Evropští partneři se oprávněně báli, že by to znamenalo založení diktatury á la Putin a významnou, možná nenapravitelnou výhybku v dějinách Turecka.
Erdogan, který kariéru začínal jako účetní ve fabrice na salámy, ve strategicky důležité zemi na hranicích Evropy a Asie zatím porazil každého, kdo se mu postavil do cesty: armádu, kosmopolitní demonstranty z istanbulského Gezi parku, politickou opozici, odvážné žalobce a vyšetřovatele, řadu nepohodlných novinářů i rivaly z vlastních islamistických řad. Omezení parlamentního systému jsou vlastně posledními překážkami jeho absolutní moci.
I po volbách tak zůstávají a zřejmě zůstanou v platnosti, ačkoli se k výsledku Erdogan zatím veřejně nevyjádřil. Jeho AKP získala pouze 41 procent hlasů, skoro o devět méně než před čtyřmi lety, a ztratila parlamentní většinu, takže bude muset poprvé vládnout v koalici s menším partnerem.
Prezidentovy plány zkřížila především kurdská politická strana HDP, která se prezentovala jako sekulární, prozápadní, levicová alternativa ke konzervativním islamistům. Pod vedením charismatického čtyřicátníka Selahattina Demirtase dokázala získat nejen hlasy z kurdské menšiny, ale také městských proevropských liberálů. Tedy těch Turků, kteří před dvěma lety v oblacích slzného plynu na istanbulském náměstí Taksím neúspěšně protestovali proti stále více autoritářským sklonům Erdogana.
Tito liberální obyvatelé měst, kteří se cítí být Evropany a také jako Evropané přemýšlejí a žijí, se totiž svého prezidenta obávají. Pozorují, že čím víc moci Erdogan má, tím je naštvanější, netolerantnějším a náchylnější věřit konspiračním teoriím. Státní instituce navíc zaplnil svými vlastními lidmi.
Všechna Erdoganova volební vítězství a trvající popularita mají přitom logické vysvětlení. Jeho strana je v Turecku považována za schopné manažery každodenního života. Postavila nové silnice, nemocnice, školy. Debaty vzdělanců o narušování nezávislosti soudů, omezování svobody novinářů a internetu či o hrozbě hromadění moci v rukou jednoho impulzivního muže pořád připadají většině chudých voličů velice vzdálené a naprosto teoretické.
Erdogan dal důstojnost i chudým masám z periferie státu. Jde o bohabojné muslimy, na něž zavedená, pozápadněná elita po celé 20. století shlížela s povýšeným nezájmem. Mnoho konzervativních Turků ho proto vnímá jako osvoboditele, odpouští mu všechny chyby a z vděčnosti ho volí.
Podle optimistů, třeba slavného amerického politologa tureckého původu Darona Acemoğlu, je éra Erdogana se všemi jeho manýry na cestě ke svobodě a demokracii nevyhnutelné. Státní instituce přestávají být nástrojem úzké městské elity a bez zlomení moci armády by podle tohoto výkladu cesta k demokracii nebyla vůbec možná. Nyní jde o to, jestli nová vrstva sebevědomých Turků dokáže zabránit vytvoření další autokracie. Volby jsou v tomto směru velmi pozitivním signálem – teď ještě, jak na to zareaguje Erdogan v povolebním projevu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
