Návrat z pekla

Vraždění ve Rwandě – jehož dvacáté výročí si právě připomínáme - probíhalo rychleji než holocaust; tři čtvrtě milionů lidí tu zemřelo za tři měsíce. Často soused vraždil souseda, učitel své žáky, šéf své zaměstnance. Vzhledem k tehdejšímu rozvratu je k neuvěření, v jakém stavu se dnes jedenáctimilionová země ve středu Afriky nachází.

Průměrná délka dožití se od roku 1995 zdvojnásobila a na rozdíl od sousedních států tu prakticky není korupce. Rychle klesá počet lidí žijící v extrémní bídě. Politika snižování porodnosti je vzorem pro zbytek Afriky, stejně jako zákony umožňující zakládání a rozvoj podniků.

Vláda se cíleně snaží zbavit závislosti na rozvojové pomoci a lákat namísto almužen investory. Nedávno například podepsala smlouvu na výstavbu 4G sítě, která by měla fungovat po celé zemi. Dlouhodobý cíl je jasný: stát se africkým Singapurem, informačně-technologickým hubem vznikajícího a velmi perspektivního společného východoafrického trhu.

Rwanda je metaforou toho, jak se subsaharská Afrika za posledních dvacet proměnila. Tehdy na kontinentu zuřilo patnáct až dvacet občanských válek, dnes kolem pěti. Pořád nás šokují zprávy o bojích z Jižního Súdánu nebo o masakrech ve Středoafrické republice, ale tyto konflikty nevypovídají o směřování celého kontinentu. Ten zažívá nejlepší desetiletí za dobu své nezávislé existence. Více zde.

Příběh Rwandy ale také ukazuje, že zdaleka není vyhráno a na další cestě ve všech momentálně rostoucích afrických státech čekají nebezpečné pasti. Žádný africký politik dnes nebudí takové vášně jako rwandský prezident Paul Kagame. Jeho zastánci jsou mu vděční, že coby generál exilové armády před dvaceti lety zastavil genocidu a dosáhl zmíněných sociálních a ekonomických úspěchů.

Je bohužel naivní i nezodpovědné předepisovat zemi s tak hrozivou historií, aby se řídila evropskými demokratickými standardy.

Zvláště lidskoprávní organizace mu ale vyčítají stoupající množství diktátorských zločinů: svobodný tisk neexistuje, armáda podle všeho podporuje brutální milici v sousedním Kongu (tuto komplexní válku dál v této glose pominu), opoziční politici musí utíkat za hranice, končí ve vězení anebo za zvláštních okolností umírají. Letos byl například v Jihoafrické republice zavražděn prezidentův někdejší spojenec a bývalý šéf rwandských tajných služeb. Vražda zatím není vyšetřena, Jihoafričané ale později vyhostili rwandské diplomaty kvůli opakovaným pokusům státních agentů o zabití jiného exulanta.

Hrozí, že Paul Kagame zůstane prezidentem déle, než mu to ústava dovoluje, tedy do roku 2017 - a zařadí se do dlouhého zástupu afrických vladařů, kteří uvěřili ve svou výjimečnost a nenahraditelnost. Změnili se v diktátory odtržené od života občanů a zničili své prvotní zásluhy. Pokud se to stane a prezident bude moc držet jen represemi, budou úspěchy minulých dvaceti let k ničemu. Tak daleko ale nejsme a Kagame možná tuhle chybu neudělá.

Celá galerie

Rwandskou nesvobodu každopádně nejde hodnotit bez zvážení naprosto mimořádné situace, ve které se země ocitla. Lijáky během období dešťů dodnes odkývají nové kosti obětí genocidy. Prezident a vládnoucí elita přitom patří k patnáctiprocentní menšině Tutsiů, kterou chtěli většinoví Hutuové vyvraždit - a nenávist pořád pod povrchem přežívá.

Prezident tak chce vychovat novou generaci, jejíž příslušníci se budou „cítit jako Rwanďané“. Zní to jako sci-fi – ale co v takové zemi zbývá jiného než se o tohle sociální inženýrství pokusit? Hutuové a Tutsiové ostatně nejsou kmeny, jak je média pořád mylně označují.

V předkoloniální Rwandě to byla sociální kategorie, do které se každý mohl vyšvihnout vlastnictvím určitého množství dobytka, každý jedinec měl více identit a nedefinoval se jen nebo v první řadě jako tutsi nebo jako hutu.

Až němečtí a později belgičtí kolonialisté v rámci strategie „rozděluj a panuj“ vytvořili dvě uzavřené skupiny. Pouze „aristokratičtí“ tutsiové v jejich systému směli chodit do škol, jen oni mohli pracovat ve státní správě. Vytvořila se tak nenávist většiny, která později vedla k sérii pogromů a nakonec ke genocidě.

Je bohužel naivní i nezodpovědné předepisovat zemi s tak hrozivou historií, aby se řídila evropskými demokratickými standardy. Menšina během jedné dvou generací nepředá moc většině, která se ji pokusila vymýtit. V zajištění základního smíru v zemi, v hospodářské politice, v boji s chudobou šlo sotva dosáhnout větších úspěchů, než se vládě podařilo.

Ano, cenou je potlačení některých hodnot, kterou jsou nám evropským liberálům svaté – jenže možná to v určité situaci a fázi rozvoje jinak nejde. Rwanda je diktaturou, ale velmi osvícenou - a za minulých dvacet let si její obyvatelé i lídři zaslouží velké uznání. A teď se můžeme začít modlit, abychom totéž mohli říct i za deset let.

O situaci ve Rwandě si přečtěte také profil prezidenta Kagameho, text Život je válka a hlavně obsáhlý článek Jak se staví tygr - vítěznou reportáž Novinářské ceny 2010, kterou pořádá organizace Open Society Fund. Další snímky Matěje Stránského najdete v galeriích Místa, která nemizí  a Rwandský street art