Před třemi lety jsem byl v Libérii. Při rozhovorech s bývalými dětskými vojáky, kteří pracovali na trhu a z malinkého výdělku ze dne na den přežívali nebo při cestě po zchudlém venkově, bylo zjevné, že cesta ze dna dlouhé občanské války bude pro západoafrickou zemi dlouhá a těžká. Zároveň byly vidět první pokroky: zajištění aspoň základního smíru, první zahraniční investice, úsilí některých aktivních lidí (z cesty vznikla například reportáž Umění přežít).
Malý a těžce vypracovaný pokrok však začala ohrožovat epidemie eboly. Světová zdravotnická organizace minulý týden nicméně potvrdila zprávy, které se před několika týdny začaly z této nejvíce postižené země šířit. Klesá počet nových případů, pohřbů a také nemocnice jsou poměrně prázdné. Zde jsou postřehy ze života s nebezpečným virem, které jsem nasbíral během poslední doby po telefonu a Facebooku od svých liberijských známých; i podle jejich časové posloupnosti se zdá, že země začíná nemoc přece jen zvládat.
Pořád je ale namístě opatrnost: letošní epidemie se chová velmi nevyzpytatelně, v sousední Guineji například po krátkodobém poklesu počtu nakažených následovala vlna nových případů. Celkově už při letošní epidemii zemřelo necelých pět tisíc lidí, z toho polovina právě v Libérii. Celkový počet nakažených se blíží čtrnácti tisícům.
Stephen Kollie, mladý novinář nejlepšího deníku FrontPage Africa: Promiň, že píšu tak pozdě. Byl jsem právě ve městě Ganta, obchodním centru na severu Libérie, kde počet případů eboly v poslední době rostl. Pracoval jsem tam jako asistent a překladatel reportéra z The Washington Post. Pravda je taková, že počet případu eboly dramaticky klesá a některá lékařská centra jsou teď prázdná a bez nových případů. Lofa, můj rodný region u hranic s Guineou a Sierou Leone, už dva týdny neměla nový případ.
Ale samozřejmě nemůžu říct, jestli nakažení jen nezůstávají doma a neumírají ve skrytu. Přesto si myslím, že počet nových případů nebude růst exponenciálně jako dosud, lidé pochopili, že ebola je reálná a – děkujme za to Bohu - dodržují preventivní pravidla. Bylo mi řečeno, že je teď v celé Libérii v léčebných centrech jen kolem čtyř set pacientů. Mám pocit, že se Liberijci opravdu sjednotili, aby virus porazili, a v příštích měsících očekávám dobré zprávy. Nastává období sucha a horka, ve kterém bude pro virus mnohem těžší přežít. Velkým problémem je ale situace žen a dětí, kterým umřelo více příbuzných, a ony nemají dost prostředků na přežití.
Abdullai Kamarra, šéf svazu novinářů, rozhovor probíhal zhruba před měsícem: Nikdo už si nepodává ruce. Pamatuješ si na náš typický pozdrav, viď? Pár různých stisků dlaní, které oba přátelé ukončí lusknutím prstů. Pokud si nebudeme podávat ruce čtvrt roku, půl roku, tak tahle tradice možná úplně zmizí. Kdo ví?
Moje rodina, to nejsou jen děti a manželka. Mám odpovědnost i za vzdálenější příbuzné, držíme spolu, pomáháme si, tahle rodinná solidarita je základem naší kultury. Teď jsme v situaci, kdy lidé nemohou plnit základní povinnosti vůči rodině, ke kterým byli vychováni. Umírá příbuzný a ty nemůžeš udělat nic. Jít za ním a pomoct mu je nebezpečné a do nemocnice ho nemůžeš převést, protože není dost lůžek. Zemřeli dva moji vzdálení příbuzní a nemohl jsem jim nijak pomoct. Lidé už díky vzdělávacím kampaním akceptovali, že tohle je realita a musí se jí přizpůsobit, pokud nechtějí být také nakažení. Ale je to velmi těžké.
Ebola ovlivňuje všechny aspekty našeho života. Školy jsou zavřené a není jasné, kdy budou zase otevřené. Vláda omezila počet lidí, kteří smí cestovat ve veřejné dopravě. V taxíku, který je kromě motorek základem veřejné dopravy, už nesmí jet šest zákazníků jako dříve, ale jen čtyři – tři na zadním sedadle a jeden vedle řidiče. Aby se na sobě tak netísnili, virus se totiž přenáší potem. Ale je samozřejmě těžké tohle nařízení vymáhat… Také nemocnice nefungují, je problém dostat se k péči v případě dopravní nehody anebo běžné nemoci. Životní náklady stoupají, protože zavřené hranice komplikují dovoz a zemědělci kvůli karanténám méně pracují. Zahraniční neziskovky z obav o svůj personál omezili aktivity na venkově a to samé udělaly zahraniční těžařské firmy. Polovina senátorů se měla obměnit ve volbách, které se kvůli epidemii nemohly konat - a ústava neříká, co vlastně v takové situaci dělat.
Christian Wilmot Neh, student managementu a šéf fotbalového týmu Millenium Stars, pečuje o úklid sousedství Gbangaye Town v Monrovii, rozhovor probíhat před dvěma týdny: V naší čtvrti jsme neměli jediný případ eboly. Situace mezi různými částmi Monrovie se výrazně liší. Celkově platí, že Liberijci omezili svoje společenské aktivity, nepotkávají tolik lidí a méně si povídají.
Příčina problému je zřejmá: projevil se nefunkční zdravotnický systém. Kdybychom měli dost klinik, lékařů a sestřiček, tak bychom epidemii zastavili. Zdravotníci neměli potřebné vybavení, proto se pacientů dotýkali a brzy sami umírali. Když nefungují zdravotní služby, tak se o nemocné pochopitelně starají příbuzní a ti se také nakazili.
Je těžké nechat vaše dítě nebo bratra jen tak o samotě umřít - i když jste slyšeli o nebezpečí nákazy dotykem. Státní nemocnice a kliniky například neměly jedinou sanitku, pár jich v zemi měly jen zahraniční neziskovky.
Teď se mnohé zlepšilo: přišla zahraniční pomoc, vláda dostala devět sanitek, lidé už se opravdu vyhýbají dotykům s nemocnými, v radiu hrají písně s texty, které o ebole informují, vidím spoustu společného úsilí. Zezdola vznikají sousedské týmy, které kontaktují všechny domácnosti v okolí. S kluky z našeho fotbalového týmu chodíme po sousedech a mluvíme s nimi o ebole; u všech vchodů do naší čtvrti jsme postavili nádobu s mýdlem a vodou a neustále je doplňujeme. Kdo vchází do sousedství, měl by si umýt ruce. Děláme to zadarmo ve volném čase.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
