Dvě tváře jedné Syrizy

Při prosincové návštěvě Atén jsem učinil dvě naprosto opačné zkušenosti s radikálně levicovou Syrizou, která v neděli s přehledem vyhrála řecké volby. První bylo setkání s členkou širšího vedení strany, profesorkou anglické literatury. „Krize podle mě byla naplánovaná předem. Evropa a kapitalisté chtěli snížit náš životní standard na úroveň Bulharska. Už před krizí se tak jeden bruselský úředník vyjádřil,“ padlo například během našeho setkání u kávy a cigarety ve středostavovské čtvrti, kde profesorka v domě po rodičích bydlí.

„Pokud EU nepřistoupí na naše požadavky a nechá nás pro výstrahu ostatním jihoevropským zemím zbankrotovat, tak vyhladí zemi, která Evropu naučila demokracii. Je tohle Evropa, kterou chceme?“ prohlásila také a okomentovala i Česko: „Ta vaše svoboda není skutečná. Nesvoboda je jen šikovněji maskovaná než před rokem 1989, kdy byla vidět na první pohled. Proto je dnešní útlak vlastně nebezpečnější.“ 

Další den mě profesorka dovedla za kamarádkami, které v bohaté čtvrti s poetickým názvem Neo Psychiko vedou svépomocné sousedské sdružení – a byl to náhle pohled na jinou tvář Syrizy. Zdejší členky a příznivkyně radikální levice, vesměs padesátnice a šedesátnice, tvořily většinu sdružení nazvaného v překladu Deštník. Pomáhají sousedům, kteří se vinou krize propadli do finanční tísně.

„Chodíme k asi dvaceti potřebným rodinám. Žijí v pěkných domech s krásným nábytkem, a přesto nemají peníze na pořádné jídlo. Je to zvláštní kontrast,“ říkala jedna z aktivistek, návrhářka šperků v penzi Eleni. „Ale neděláme charitu, která spočívá v rozdávání almužen. Chceme skutečnou solidaritu, nový druh komunitního života, a proto příjemci naší pomoci zas sousedům nabízejí něco na oplátku – jeden chudý penzionovaný učitel třeba doučuje děti ze sousedství.“

Se sousedy, s nimiž se většinou poznali až díky novému spolku, pořádají bazary s levným zbožím pro zchudlé, díky kontaktům s příbuznými na venkově několikrát ročně organizují zemědělské trhy a zhruba jednou měsíčně zaplní klubovnu, kde pořádají přednášky o ekonomice, politice a alternativách budoucnosti. Debata se zdejšími členkami Syrizy byla jiná než s paní profesorkou - neideologická, normální.

Inspirace i spiklenectví

„Situace je špatná, lidé nevidí naději a prostě zoufale hledají východiska,“ komentoval setkání sousedů z vyšší střední třídy jeden z hostů, který dříve pracoval jako diplomat i na řecké ambasádě v Praze. Podobné solidární hnutí pomáhá Syriza organizovat po celé zemi - vzniklo ze spontánních protestů tzv. indignados před třemi lety.

Pokud Tsipras udrží stranu pohromadě, projeví se jako naprosto mimořádný manažer, který by kariéru udělal i v čele oněch globálních kapitalistických koncernů.

Klíčovou otázkou příštích měsíců je, který z obou popsaných pólů, jež strana obsahuje, převáží. Ve spletenci více než deseti levicových skupin najdeme extremistické názory, resp. víru ve spiklenectví temných sil kapitálu. Ale současně i příklady, které krizí rozložené řecké společnosti nabízejí inspirativní cestu do budoucnosti. Rozdělená je Syriza mimochodem i ve vztahu k euru – řečtí novináři odhadují, že dvě třetiny strany podporují euro a EU (to je oficiální stranická linie), třetina nikoliv.

Dlouholetí evropští zpravodajové deníku Financial Times Tony Barber a Peter Spiegel totéž pnutí popsali v minulých činech i v současné rétorice šéfa strany a pravděpodobně příštího řeckého premiéra Alexise Tsiprase. Někdy podle Barbera mluví jako Hugo Chávez, venezuelský levicový radikál, který se vydal cestou populismu a konfrontace s opozicí a své zemi z dlouhodobého pohledu nepřinesl mnoho dobrého.

Jindy ale vystupuje jako Lula da Silva, pro změnu brazilský levicový radikál, který po nástupu k moci neztratil sociální ideály, současně však dokázal pragmaticky vyjednávat s politickými soupeři a zahraničními věřiteli a svou zemi posunul výrazně vpřed. Která tvář Tsiprase a jeho strany převáží? „To dnes nevíme,“ píše Tony Barber. Převažuje však názor, že máme tu čest s pragmatikem.

Rychlé soudy

O Tsiprasově úspěchu nerozhodne jen reakce ze zbytku Evropy na jeho zčásti splnitelné a zčásti nesplnitelné požadavky. S největší pravděpodobností dojde ke kompromisu, Tsipras bude muset ustoupit, a pak se rozhodne, zda dokáže udržet kontrolu nad dogmatickými frakcemi své strany. Pokud to zvládne, projeví se jako naprosto mimořádný manažer, který by kariéru udělal i v čele oněch globálních kapitalistických koncernů.

I kvůli tomu je poctivé si říct, že nevíme, co výhra Syrizy vlastně pro Řecko a Evropu znamená; teprve to poznáme. Nedůvěryhodné jsou v této chvíli jen rychlé a prudké soudy. Ty vyloženě nadšené a vesměs levicové snadno přehlíží obrovské riziko, že Syriza nebude schopna vládnout a udržet se pohromadě.

Řecko by pak padlo na úplné dno a přišlo by i o bolestivě dosažené ekonomické pokroky minulých pěti let, k nimž navzdory vší kritice úsporné politiky došlo. Stejně předčasné je ale i paušální odsuzování nového hráče: jakoby v evropských demokraciích nesmělo vzniknout nic nového, žádná snaha změnit dosavadní ekonomické pořádky, které mají do ideálu daleko.

Články z FT (k bezplatnému přečtení se musíte zaregistrovat, čímž získáte přístup k několika bezplatným textům měsíčně): Profil Alexie Tsiprase od Petera Spiegela a text Tonyho Barbera