Album týdne

„Pořád jsme slabí, ještě pořád nemocní, ale rok nula jsme zvládli přečkat,“ deklamuje Dominik Zezula v úvodní skladbě Opusťte Pompeje. Oním rokem nula se tu rozumí jak odkaz na pandemii, která před třemi lety zachvátila planetu, tak na název minulého alba Post-hudby Svět na konci roku nula (2021). Po roce nula tedy přichází cosi jako restart a duo tvořené písničkářem Zezulou a producentem a skladatelem Tomášem Havlenem vydává novinku nazvanou My všichni tady a teď. Není to ale – jak by se možná dalo čekat – optimistický nový začátek, spíše prodloužení života ve stínu neutuchajícího nebezpečí. Života v jakýchsi pomyslných Pompejích, které může co chvíli zničit katastrofa.

Post-hudba – a Zezula coby textař především – měla vždy ambice podávat generační výpověď. Novinka není výjimkou, pouze se s tím, jak se časem oba hudebníci posouvají do středního věku, mění i kulisy a reálie, v nichž se pohybují. Mladická očekávání spjatá s prvními, dnes již deset let starými EP se pomalu mění v pochybnosti, nostalgii, sčítání chyb i touhu po bezpečí, kterého současnost příliš nenabízí. Zezula, který patří ke zdejším nejvýraznějším textařům, se na My všichni tady a teď posouvá z figury někdejšího bohéma nebo rozervance do pozice „stárnoucího mileniála“, jak ostatně zní jméno podcastu, jehož je spolutvůrcem.