Co vlastně inspiruje školáky k tomu, aby vedle sportu, chození do kina nebo sezení u počítače začali psát román, točit animovaný seriál nebo bádat v přírodě? Potkali jsme tři děti, které mají o své budoucnosti jasno a na cestě k ní už sbírají první úspěchy.
Vede mne zvědavost
Jak vypadá anděl? Jmenuje se Lea, má na sobě žluté tričko bez rukávů s límcem a žluté kalhoty do zvonu. Lea se jako anděl nenarodila – stala se jím až ve chvíli, když ve svých šestnácti letech zemřela během operace nádoru v hlavě. Andělé to ale nemají lehké, kouzelnou moc a křídla totiž dostanou až ve chvíli, když se zamilují. Na to ale Lea nemusela dlouho čekat, lásku pozná hned při svém prvním andělském nasazení v Paříži, když se zamiluje do kluka, kterého má chránit. Cestu jim však zkříží ďábel a démon.
„Je zvláštní, že píšu o lásce, když zatím vlastně vůbec nevím, jaké to je se zamilovat. Proto jsem se vždy chtěla podívat do Paříže, protože se říká, že je to město lásky,“ říká sedmnáctiletá Valentina Paneková, která letos začala o bojích mezi anděly a démony psát román. Je to přátelská, otevřená a trochu přidrzlá dívka, stejně jako její hlavní hrdinka. A stejně jako románová postava i ona touží po zamilování. Jenže kluky Valentina Paneková moc nevídá: od diagnózy nádoru v míše a první neúspěšné operaci před pěti lety celý den leží téměř nehybně v posteli buď doma v Černošicích, nebo na onkologickém oddělení pražské nemocnice v Motole. Kontakt se světem jí umožňuje pouze internet nebo televize. Valentina se v létě zasnila v rytmu písniček na hudebním kanálu MTV a před očima uviděla tančícího anděla. Ihned poté vzala notebook a začala psát první kapitoly románu.
„Knihu bych chtěla určitě příští rok dopsat, potom vydat a mělo by ji číst hodně lidí. Ten příběh je nejen pro čtenáře, ale především pro mne. Hodně se bojím smrti a psaním se utěšuji,“ říká usměvavá Valentina a ťuká do klávesnice notebooku položeného na nemocničním lůžku. I když jí už ruce tolik neslouží a musí při psaní hodně odpočívat, motivuje ji vlastní zvědavost: „Velká část zápletky mě napadá až při psaní, proto se na to vždy těším, prostě mě zajímá, jak to půjde dál.“ Psaní ji baví, horší je to s popisováním hádek mezi jednotlivými postavami. Ty ale v románu kvůli napětí být musejí.
Valentina nejraději čte fantasy příběhy spojené s romantikou, nikde v žádné knize by však podle ní neměly být žádné ilustrace. Ničí to lidskou fantazii. „Moje kniha začíná třemi prology, kde popisuji smrt tří dívek, ze kterých se pak stanou andělé, a schválně nepíšu, jak vypadají. Nejprve si čtenář musí utvořit vlastní představu a až pak ji v některé z dalších kapitol může konfrontovat s mým popisem,“ vysvětluje Valentina.
Celé dny dnes tráví psaním, čtením a díváním se na televizi. Jen málokdo asi viděl tolik televizních seriálů jako ona, proto se letos rozhodla podělit se s ostatními a založit si internetové stránky s literárními, hudebními a filmovými recenzemi. Nikoho z tvůrců nešetří, vyhlásila válku českému dabingu a většinou doporučuje originální verze seriálů v angličtině nebo němčině: „Český překlad je k breku, půl vtipu je ztraceno,“ píše Valentina například o seriálu Angel lovec temnoty. Ačkoli kvůli své nemoci byla ve škole naposledy v sedmé třídě, na prvních několika desítkách románových stran ani v internetových kritikách nejsou žádné chyby. „Musím si to po sobě vždy několikrát přečíst, pokud tam ještě něco zůstalo, moc se omlouvám,“ směje se Valentina Paneková.
Studio v kuchyni
Na internetu oslovuje svoje publikum také desetiletý Matyáš Sviták. Jeho animovaný večerníčkový seriál Telda a Nelda si na You tube už našel své stálé příznivce, kteří netrpělivě čekají na další příhody dvou plastelínových skřítků. Ty vznikají v kuchyni jednoho pražského bytu na Vinohradech, animátorovi, režisérovi a scenáristovi pomáhá otec Zdeněk Sviták, který cvaká spoušť fotoaparátu.
Před dvěma lety postavil Matyáš na židli dva plyšáky, posouval je o milimetry z místa na místo a každou jejich pozici vyfotil na půjčený digitální fotoaparát. „Animované filmy jsem viděl v televizi a chtěl jsem si to vyzkoušet,“ vzpomíná na své začátky Matyáš, který ještě neví, zda chce v budoucnu být profesionálním animátorem. Jeho první pokusy nedopadly nejlépe, bez stativu byl každý záběr z jiného místa, v horku se plastelína zahřívala a o několik let mladší sestra Agáta si během natáčení chtěla s panáčky sama hrát.
Matyáše nelákají klasičtí hrdinové jako Spiderman nebo Power Rangers, o kterých si povídají spolužáci v jeho 4.B, ale vytvořil si vlastní vzory s obrovským kulatým obličejem, mohly by se také jmenovat „oranžovej a hnědej“. Barevné deseticentimetrové figurky s čepičkou pouští draky a zažívají další příběhy ze života, jsou nemocní a shání medicínu nebo jim v jednom díle ostatní zvířátka vysvětlují, jak mají třídit odpad. Skřítci si totiž původně mysleli, že odpadky se do barevných popelnic třídí podle barev. Podle Matyáše je animace hračka: „Hlavně si připravte lehké figurky, aby nepadaly, a jednoduchou kulisu, a pak už vše jde samo.“
Ačkoli profesionální animované filmy mají 24 políček za vteřinu, vystačí si Svitákovi se čtyřmi a film běží. Profesionalitou se totiž vytrácí určité kouzlo. Například texty, které Matyáš namlouval doma v kuchyni do notebooku, jsou veselejší než nahrávka posledních dílů, která proběhla v profesionálním studiu. „Zase asi budeme dělat všechno doma, je to autentičtější,“ říká otec Zdeněk Sviták.
I to má však svá úskalí, pro natáčení v kuchyni je potřeba spousta trpělivosti a nabité baterie ve fotoaparátu: „Nejhorší je, když nám na konci došly baterky a museli jsme všechno začít dělat od začátku. Už jsme chtěli se vším praštit.“
Po celém bytě jsou poskládány kulisy – les, sad, jeskyně, hory a údolí s řekou nebo třeba náměstí s obytnými domy, lékárnou a cukrárnou z modelíny, kartonu a nabarveného papíru. Matyáš krok po kroku objevuje úskalí filmového průmyslu. V prvních dílech Telda a Nelda putují krajinou, později si najdou nový domov. „Pro scenáristu je komplikovanější vymýšlet příběhy, kdy se postavičky vracejí každý večer domů. Kdyby hrdinové spali zase v přírodě, můžete díl ukončit kdekoli. Prostě si lehnou, přikryjí listem a spí,“ vysvětluje Matyáš.
Matyáš skládá i vlastní hudbu, a tak i Telda a Nelda dostali znělku. Na internetu jsou k vidění už dvě sedmidílné řady dvou- až pětiminutových příběhů, další pokračování bude Matyáš točit příští rok na podzim. I když by si moc přál, aby večerníčky viděly i jiné děti, nechystá se na žádnou soutěž mladých animátorů. „Umělec by měl tvořit z přetlaku, ne proto, aby vyhrával soutěže,“ vysvětluje Zdeněk Sviták postoj rodiny.
Ananas od Natálky
Šestnáctiletá Natálie Friedová by určitě řekla, že je to velká chyba. Soutěže a programy totiž přinášejí nejen popularitu a výhry, ale především možnost věnovat se oblíbeným tématům. Tím je pro studentku jednoho pražského gymnázia ananas. „Okusila jsem už snad všechny jeho podoby: ananas jako kompot, sušené ovoce či džus. Má nejenom zvláštní chuť, ale je to krásný a užitečný plod, ze kterého se dá vyrobit i papír,“ popisuje mladá blondýnka. V rámci vzdělávacího programu pro „nadané a zvídavé“ Talnet organizovaného Národním institutem dětí a mládeže ministerstva školství Natálka loni vypracovala seminární práci, za kterou by se nemusel stydět žádný dospělý kolega.
Celý článek najdete v Respektu 52–53/09.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
