Pramatka z Etiopie

Představte si, že skládáte puzzle, aniž ovšem víte, jak má výsledný obrázek vypadat a z kolika dílů se vlastně skládá. Pokaždé, když se podaří umístit nějaký významný kousek skládačky, zjišťujete, že obrázek bude zřejmě komplikovanější a rozvětvenější, než se vám původně zdálo. Ačkoli do sebe díly mnohde zapadají a mozaika pokrývá stále větší část podlahy, cíl se spíš vzdaluje: nezmapovaných oblastí přibývá a začínáte si uvědomovat, že chcete-li pochopit, co na obrázku je, budete potřebovat větší byt.

Podobné potíže zažívají vědci, kteří se snaží rekonstruovat průběh evoluce člověka. V minulém století se v učebnicích objevovala kresba zachycující posloupnost vývoje našich předků, v níž se australopiték poslušně měnil v člověka vzpřímeného, který dal vznik neandertálci, z nějž se pak stal současný člověk. Vývojový strom se vyskytoval v různých, lehce odlišných variantách, pokaždé ale šlo o jednoduchou návaznost druhů jen s několika postranními větvemi.

Pak se však objevily nové nálezy a „strom“ zkošatěl. Spojovací čáry mezi vývojově staršími a mladšími druhy našich předchůdců se na obrázcích vytratily, neboť přestalo být jasné, které druhy jsou navzájem příbuzné. Nejnovější, loni publikovaný nález pravděpodobného lidského předka, který časopis Science vyhlásil za nejdůležitější objev roku 2009, do tohoto zmatku příliš světla nevnesl. Nabízí více otázek než odpovědí.

Zjevení z dávných věků
V prosinci 1992 procházel postgraduální student Gen Suwa, jeden z členů výzkumného týmu amerických paleoantropologů, kamenitou pouští Afarské pánve na severovýchodě Etiopie. Potuloval se divokou, nehostinnou krajinou řídce porostlou stromy a keři a pátral po fosiliích. Když se sklonil k malému světlému předmětu vyčnívajícímu ze svahu jednoho z místních kopců, netušil, že se právě ocitl na prahu pozoruhodného nálezu. Přesto zpozorněl: byl to kořen zubu předchůdce člověka, který žil v těchto místech před miliony let.

Během následujících dní to na svahu vypadalo, jako by tu někdo ztratil drahý šperk: vědci a jejich pomocníci lezli v rojnicích po kolenou a trpělivě pročesávali každý čtvereční centimetr půdy. Odměnou jim byla část čelisti mláděte se zachovalou mléčnou stoličkou. Částečně se podobala stoličce lidoopů, a musela tedy být velmi stará.

Vypadalo to, že mládě žilo podstatně dříve než slavná Lucy, samice australopitéka, jejíž kostra se v roce 1974 našla asi 70 kilometrů odtud. Díky Lucy přitom vědci definitivně prokázali, že předchůdci člověka chodili vzpřímeně po zadních končetinách dlouho předtím, než se zvětšil jejich mozek. Kdyby se podařilo najít ještě starší kostru, co by se asi zjistilo?

Intenzivní průzkum v následujících letech přinesl úlomky kostí více než třiceti různých jedinců téhož druhu. A také – k obrovské radosti celého týmu – kýžené zbytky jediné kostry: části lebky a chodidla, téměř kompletní ruku, úlomky pánve. Vše bylo po milionech let v zemi rozbito napadrť; vedoucí týmu Tim White z Kalifornské univerzity v Berkeley prý dokonce utrousil, že kosti vypadají jako zbytky zvířete, které přejel náklaďák. Jenže koster starších než milion let se dosud podařilo najít jen asi půl tuctu a z těch raných byla tahle nejkompletnější, takže důvod k oslavám tu určitě byl. White po jistém váhání popsal samici, jíž kostra patřila, jako příslušnici nového biologického druhu, který nazval Ardipithecus ramidus.

S otvíráním lahví šampaňského museli ovšem vědci počkat. Trvalo léta, než se podařilo všechny úlomky vykopat ze země, za pomoci pinzet a mikroskopů vypreparovat z bloků horniny, sestavit do smysluplného celku a popsat. Zmíněný Gen Suwa, jenž dnes působí na Tokijské univerzitě, například věnoval zhruba tisíc hodin času tomu, aby poskládal 65 úlomků lebky samice do virtuálního modelu, který pak porovnával s lebkami žijících i vyhynulých primátů. Spokojen byl teprve s desátou verzí své rekonstrukce. Na výzkumu dávného tvora přitom nepracoval sám, podílely se na něm desítky odborníků, kteří publikovali své výsledky v podobě jedenácti vědeckých článků loni v říjnu právě v časopise Science. Mravenčí práce měla smysl: nalezený ardipiték sice není nejstarším předchůdcem člověka, ti ranější však po sobě zanechali pouze části kostí, lebek nebo jednotlivé zuby.

Samice, jíž vědci začali říkat Ardi, chodila po světě před 4,4 milionu let. Byla asi 120 cm vysoká a vážila 50 kg. Svou výškou a vahou se tedy podobala současnému šimpanzi a měla i podobně velký mozek. Jenže se od šimpanze zároveň překvapivě lišila; nepotěšila tak harvardského antropologa Davida Pilbeama a další odborníky, kteří se domnívají, že jsme se vyvinuli z předka, jenž šimpanzi jako by z oka vypadl.

Sex za jídlo?
V době, kdy Ardi žila, pokrýval Afarskou pánev řídký listnatý les. Rostly v něm fíkovníky, palmy či stromy zvané břestovce. V jejich korunách se proháněly opice, vřeštěli papoušci, hustými křovinami se prodírali předci dnešních antilop kudu a pávů. Ardi se živila ovocem (ovšem v menší míře než současní lidoopi), ořechy, výživnými podzemními částmi rostlin, ale také hmyzem, malými savci či ptačími vejci. Příroda ji uzpůsobila tak, aby dokázala své okolí co nejlépe využít – byla jako doma na pevné zemi i v korunách stromů. Překvapující je, jakým způsobem se pohybovala.

Celý článek najdete v Respektu 03/10.