Nakazit se můžete kdekoli a kdykoli

Petr Macek (40) z Prahy je jedním ze dvou Čechů, kteří se odhodlali postavit tváří v tvář ebole. Na misi Lékařů bez hranic (Médecins Sans Frontières) v Libérii působil šest týdnů jako technik a logistik. Jeho příběh jedním ze tří, které najdete v aktuálním dvojčísle Respektu pod titulkem Češi roku 2014. 

K MSF jste nastoupil před osmi a půl lety. Proč?
Pracoval jsem předtím u asistenční služby, která pomáhala různým zdravotním pojišťovnám dostat domů do Česka klienty, kteří se dostali do zdravotních obtíží v zahraničí. Stále víc mi vadilo, že kolikrát byla možnost klientovi nabídnout lepší péči, ale protože neměl zaplacenou tu a tu službu, tak ji dostat nemohl. Začal jsem se poohlížet po změně, řada mezinárodních nevládek ale spojovala zdravotní pomoc s náboženstvím. MSF se mi nakonec zalíbilo nejvíc.

Nakolik je ta práce zajímavá finančně?
Dobrovolníci, kteří u MSF pracují při svém regulérním zaměstnání, dostávají po dobu mise jakýsi solidární příspěvek – asi 20 % platu. Dělá se to záměrně, aby nebyly motivací ke vstupu peníze. Když dostanete trvalý úvazek – což se mi podařilo po třech letech dobrovolničtí - mají zaměstnanci 70 % platu, který je běžný v centrále Ženevě. Na rozdíl od OSN nebo Červeného kříže zároveň nemá MSF rizikové příplatky, například právě za misi proti ebole a podobně.

Kolik misí máte za sebou?
Dlouhodobých asi patnáct. Pracuji ve skupině, která se specializuje na zvláštní výjezdy. Na misích strávím kolem deseti měsíců v roce, musím být k dispozici k odletu mnohdy i v řádu hodin.

Co na to rodina?
Mám pětiměsíčního syna, takže se neodjíždí právě nejsnáze. Mám ale štěstí v tom, že moje žena pracovala také pro MSF; potkali jsme se na misi po zemětřesení na Haiti, kde byla jako sálová sestra. Ví, že když vás to jednou chytne, těžko se z toho dostává. Sama se pohybovala na misích jako Afghánistán, Pákistán, Somálsko či Indie. Teď s dítětem se situace samozřejmě změnila, když jsem odjížděl do Libérie, říkala, že by mě viděla raději jinde, ale nijak mě nepřemlouvala.

Vzpomenete si na úplně první výjezd?
Jel jsem do Angoly na choleru; s představou, že budu dělat ty technické věci, opravovat generátory, stavět stany - a sotva jsem odložil batoh, vzala mě kolegyně asi deset minut po příjezdu do márnice, ukázala mi tam hromadu mrtvých s tím, že se o ně musím postarat. Předvedla mi, jak se dělá dezinfekce zemřelého – a se slovy, ať to naučím celý můj tým, odešla.

Můžete misi odmítnout?
Když začnete v zásahové skupině pracovat, víte, že většinou půjde hlavně o mise do zemí s konfliktem nebo epidemiemi. Odmítnout konkrétní výjezd ale můžete.

Proč jste tedy nabídku jet do Libérie bojovat s ebolou neodmítl, podobně jako řada kolegů?
Měl jsem s ebolou už zkušenost z Konga, před třemi roky, ještě než z ní byla epidemie. A také jsem znal trochu Libérii, kde jsem před časem pomáhal stavět nemocnici. Patřil jsem tedy v rámci organizace pro tento typ mise k nejzkušenějším. Kromě toho hrálo hlavní roli, že v zásahovém týmu spolu trávíme většinu roku, v náročných podmínkách, spoléháme na sebe. A věděl jsem, že kolegové v Libérii už prostě potřebovali vystřídat.

Klíčová byla i má důvěra v MSF, že udělá maximum pro naši ochranu. Tahle organizace funguje čtyřicet let, má detailní opatření, jak věci dělat bezpečně. V případě eboly jsem se například do ochranného skafandru, v němž jsem chodil k nakaženým do vesnic, nesměl nikdy oblékat ani svlékat sám – některý z kolegů mi vždy dával pokyny do takových podrobností, jako „obléct pravou rukavici-levou rukavici-sundat zástěru- sundat brýle“. Na misi jedete často dlouhé šichty bez víkendových pauz a kvůli únavě se může stát, že si třeba sundáte dřív brýle než zástěru, a v tu chvíli si z ní něco setřete do očí.

Říkal jste, že se z MSF špatně vystupuje. Proč?
Ve velké míře vidíte dopad toho, co tam děláte. Například v roce 2010 jsem byl v Nigeru na misi kvůli hladomoru, kde jsme denně přijímali kolem dvaceti až padesáti nových podvyživených dětí. Měli jsme tam velké stany a při nejhorším období nám umíralo 40 dětí týdně, ve věku od narození do dvou let. Jak jsou podvyživené, mohou se snadno podchladit. Já jsem se jako technik snažil vymyslet, jak jim v těch místních podmínkách zajistit dost tepla - a napadlo mě, že namontujeme do jedné části stanu tři vrstvy plastu, mezi ně matraci a přidáme tam žárovku. Vytvoříme tak izolovanou část, kde bude i v noci teplota na 35 stupňů. Zabralo to a najednou těch úmrtí začalo ubývat, byl to fantastický pocit.

V čem spočívala vaše práce v Libérii?
Byl jsem vedoucí výjezdní skupiny, která zajišťovala transport pacientů s podezřením na ebolu do izolační jednotky, dezinfekci domů a bezpečné pohřbívání zemřelých. S kolegou, který má na starosti psychologii, jsme vstoupili do vesnice, vysvětlili jsme, proč tam jsme a o co se jedná, a když jsme dostali od šéfa vesnice svolení, přijel zbytek týmu, oblékl se před nimi do skafandrů, aby se nevyděsili, a vyšetřil pacienty.

Čím se tato mise lišila?
Jindy bývá nebezpečí viditelnější, infekční zónu vymezují hranice konkrétní vesnice. V případě epidemie eboly se můžete nakazit kdekoliv a od kohokoliv, místní kolegové pocházejí ze stejných čtvrtí, odkud vozíte pacienty a mrtvoly. Když si berete od řidiče vysílačku, přemýšlíte, zda na ní není jeho pot. Naše kuchařka zemřela pět dní poté, co ji někdo omylem pozvracel v autobuse. Na psychiku je to permanentní stres.

Co bylo na té práci nejtěžší?
Vidět tam nakažené děti – u dětí do pěti let je hrozně malá pravděpodobnost, že přežijí. Vidíte rodiče, kteří to vědí, a přesto je dál chovají v náruči, to bylo asi nejdepresivnější.

Jak jste na misi relaxoval?
Hodně lidí cvičí jógu nebo chodí běhat, ale já přes den pracuji fyzicky dost, takže si nejlíp odpočinu četbou českých historických románů – beru si s sebou knihy o Karlu IV. nebo Přemyslu Otakarovi, přenesu se s nimi do úplně jiné doby a světa, mimo aktuální realitu.

Nakolik ebola Libérii paralyzovala v každodenním životě?
Nejprve to ochromilo dopravu, protože hodně prvních pacientů bylo z řad taxikářů, kteří tradičně používají motorky – vozili pacienty do nemocnice. Zastavil se transport, s ním i pohyb věcí a obchod. Zavřela se tržiště a také školy.

Jaká je v Libérii situace dnes?
Měli jsme na severu země dvě hlavní centra. Když jsem tam přijel, přijímali jsme okolo sta pacientů denně. Když jsem odjížděl, byli na nule. Povedl se tam komplexní přístup izolace i osvěty.

V diskusích pod články, které o vás zatím vyšly, se mnohdy objevují výtky, proč se sem vracíte a zvyšujete riziko, že se ebola rozšíří v Česku. Co se vám při jejich čtení honí hlavou?
Hodně mě to mrzí, a navíc se to nezakládá na pravdě. Už v Libérii jsem si dvakrát denně měřil teplotu, po cestě zpět jsem podstoupil několik prohlídek - nejprve ještě na letišti v Libérii, pak při přestupu v Casablance, a po příjezdu do Ženevy jsem byl na univerzitní nemocnici - skončil jsem na oddělení epidemií, kde proběhla další kontrola. A teprve poté jsem se mohl vrátit domů; kdybych si nebyl jistý, těžko bych se přiblížil k mému synovi.

P.S. „Věřím, že když pocházím ze země s lepším zázemím, než má většina lidí na světě, mám v podstatě povinnost pomáhat těm, kteří ho nemají,“ ukončil Petr Macek rozhovor těsně před odletem na další misi proti ebole, tentokrát do Sierry Leone.