Ježíšku, přijď k nám!

Kdo nevěří, že se dějí zázraky, ten ať tenhle příběh radši neposlouchá. Mohl by zviklat jeho kamenné přesvědčení, že život je pruda, bída a utrpení a úplně nejhůř jsou na tom obyčejní lidé v infarktovém srdci Evropy. Ale ti, kteří se ještě necítí jak skrčenci a lid popelnicových polí a z očí jim nehledí spálenina všech nadějí, by se jím protrápit měli.

Uvěří totiž na Ježíška, i kdyby se cítili stokrát dospělí!

V ulici Střelecká pod lehkoatletickým stadionem v Jablonci nad Nisou, z něhož létají do nebe oštěpy zlaté Báry, žila v činžovní vile rodina doktora Nepovíma. Měl svou soukromou praxi felčara přes kožní choroby, šířil osvětu proti rozmáhajícím se pohlavním chorobám, dokonce navštěvoval místní školy s chichotajícími se puberťáky, ordinoval i v městské nemocnici a odmítal se zuby nehty angažovat v komunální politice, protože na intriky žádné teploměry, pilulky, výplachy, klystýry a exaktní metody neplatí, ty mají v sobě chaos a nelogičnost i zlou vůli, a pan doktor Nepovím byl ryze praktický člověk. Tak trochu suchoprd bez fantazie. Co se dá změřit, zvážit, prohmatat, prosvítit, laboratorně vyšetřit, mělo váhu. Ostatní pro něj znamenalo pouhé nic. Však taky ve svých sedmatřiceti nelibě nesl, že manželka Renata stále věší jejich desetiletému synovi Otíkovi a osmileté dcerušce Viktorii bulíky na nos a udržuje je ve víře, že dárky pořád ještě nosí Ježíšek.

„Děláš z nich zaostalé trouby!“ káral svou ženu, citlivou romantičku, učitelku na prvním stupni základní školy. „Nebo aspoň pokrytce, kteří tě dávno i s tvou habaďůrou a pohádkami prohlédli a teď se nám rodičům tajně smějí.“

Však se taky loni o Vánocích rozhodl, že udrží dekorum jen do Štědrého dne, pak Otíkovi i Viktorii všechno vysvětlí, postaví je tváří v tvář tvrdé realitě dospělých, že mezi nebem a zemí nic není, a konečně se vyhne tomu lhaní a hraní jak na Národním, jež ho každý rok vyčerpá do morku kostí, kdy musí předstírat, že jde po štědrovečerní hostině volat Ježíška, aby je na své cestě povětřím kolem celého světa poctil návštěvou a přistál jak dron pod jejich umělohmotný, zářivými ozdobičkami ověšený stromek. Do toho všeho se musí ještě nutit konverzovat nejen s dětmi, které se vrtí nedočkavostí jak na napínáčcích, ale i s tchyní, jež s železnou pravidelností už pátým rokem přichází na Štědrý den k nim domů a hauzíruje s nimi po zasněžené zahradě a volá pánubohu do oken „Ježíšku, přijď k nám“, protože pan tchán neposlouchal jeho vždy smrtelně vážně míněné lékařské rady, nedodržoval životosprávu, nebral léky, nechodil na kontroly ke kolegům a zemřel při hře s dětmi, když se jim snažil, stejně jako tak činí o Vánocích oni, na růžovo nalakovat svět a nalhat jim, že i starý člověk si může hrát na mustanga při rodeu pod sedlem výskajících, splašených dětí.

Samozřejmě, i on ve své lékařské praxi občas uplatňoval milosrdnou lež, vždyť ctil Hippokratovu přísahu, ale pokud to šlo, raději ordinoval čirou pravdu a vážil si všech, kteří před ní nestrčili hlavu do písku a stali se zodpovědnými a spolupracujícími pacienty.

Ale rodina jeho ženy se jevila v tomto směru jako naprostí blázni, jurodiví šílenci a na hlavu padlí pošetilci: mustangové, svíčkové baby a romantičky se sklonem ke snění. Kdyby jeho specializací nebyly kožní a pohlavní choroby, naordinoval by jim přinejmenším xanax. Takhle se snažil se svou přízní vyjít stoicky a omezit své aktivní účinkování mezi blázny na pouhý jeden den v roce: a nepřál si, aby ho při tom fotili a zveřejňovali fotky na Facebooku s pošetilými komentáři.

Štědrý večer skousnul jako maškarádu, kdy se podle společenské objednávky musí dít jedinkrát v roce zázraky.

„Maminko, že tys zase nešla k svému srdcaři,“ vyčinil jí ihned, jakmile zasedli k štědrovečerní večeři.
„Neblázni, Oto, netahej sem takové smutné věci,“ odpálkovala ho sinalá kopie jeho blonďaté ženy, krásky ve starším vydání s patinou značky „Věky“. „Ta tvoje profese už ti leze na mozek. Bodá jako jehla koňské injekce. Vidíš ve všech lidech jenom pacienty!“

„Všichni lidi skutečně jsou pacienty,“ zachmuřil se Ota Nepovím. „A nemůžu za to, že u některých je to vidět i bez rentgenu. Jestli se nebudeš chovat zodpovědně, maminko, zbývá ti života sotva…“
„Ehm, ehm, ehm,“ zakašlala paní Renata a kopla špatného věrozvěsta pod stolem prudce do holeně.

„Auuuuuuuu!“ zařval.

„Chi, chi, chi, chi, chi,“ dusily děti smích.

„No, dobrá, dobrá, nebudu kazit sváteční náladu,“ zašeptal doktor Nepovím.

První chod. Polévka černá jako rukavice šoféra pohřební limuzíny. Děti usrknou ze špičky lžíce, zaškaredí se a zají suchým chlebem. Přichází na řadu hubník, a i ten patří do kategorie nechtěných, k temné, odvrácené straně jídelníčku. Děti jej odevzdaně okusí a naloženou porci dávají na talíř odhodlanému tatínkovi, který do ní pižlá a vrtá, jak do těla na pitevním stole z časů, kdy se chystal na anatomii. Pokračování večera se zdá už veselejší: salát, smažený kapr, krájení jablíčka, hvězdička se vydařila, potlesk a juchání, dětem vybírá udýchaná, sinalá babička se srdcem děravým jako cedník kostičky a klobáskami si spravuje náladu pan Nepovím, chmurně sledující špatné okysličení organismu maminky manželky, a děti se vrhají jako kobylky na cukroví.

„Abychom se zase za rok ve zdraví sešli!“ zacinkají sklenice červeného vína a dospělým se zbarví upírsky rty.

„Tak kdy už přijde, mami, tati, Ježíšek, Ježíšek, už se nemůžeme dočkat, babí. Pojďte, jdeme ho zavolat. Já už to nevydržím!“ povykují děti a tahají rodiče a babičku ze židlí.

Paní Nepovímová se podívá na manžela a sepne ruce: „Můžeme? Prosím!“

Je v té prosbě všechno.

„Určitě chce, abych ještě vydržel a nesehrál svoji hodinu pravdy a neodhalil ve velkém zúčtování všechny pohádkové lži, jichž jsem se, ač nerad, lékař, praktický člověk a neromantik pod pantoflem zasněné ženy praštěné pavlačí účastnil. Já, laskavý otec, který miluje své děti a všechny patrné stopy svého genotypu, jež na nich se zalíbením poznávám, a dopustil jsem se jich z lásky, jedině z lásky,“ myslí si trýznivě hlava rodiny.

„Dobrá, půjdeme tedy zavolat Ježíška, teple se oblečte, maminko, maminko, trochu sis asi zdřímla, no, je tu horko, z těch svíček sálá jak z jícnu Etny, a to víno,“ mudruje zeť a v tom se mu hrůzou rozšíří panenky. Vždyť tchyně zírá, ale nevidí, její doširoka otevřené spící oči už sní v jiné dimenzi.

„Mami, mami, proboha…“ vyjekne paní Nepovímová, ale hned se opanuje a dá si ústa do dlaní.

„Ježíšku, jsou tu děti…“

Lékař hmatá pulz, zkouší reakci zorniček, marně. Děti už přešlapují a dupou nožičkama v zimních botkách a povykují krčky přiškrcenými dlouhými šálami.

„My už jsme, hněte sebou, jdeme volat Ježíška!“ honí zdřevěnělé dospělé, kteří se ne a ne zvednout, jako by je na židle přilepili klihem nebo přibili hřebíky.

Pan Nepovím a paní Nepovímová si v přístupu k Vánocům nerozuměli, jistě, první razil léčbu šokem a pravdu, žádné přeludy, druhá vyzdvihovala pohádku a pohlazení ve světě, v němž je tak málo místa na denní snění a v noci se vytěsněné strachy mění na noční můry. Teď však oněměli a mlčky jsou zajedno. Slíbili si věrnost a lásku za všech okolností, jeden zvyklý na Hippokrata, druhý na Komenského. A tak se musí dopustit největší lži Vánoc, proti níž ta o Ježíškovi bledne. Před rozzářenými dětskými kukadly, která si přejí vyhlížet nezištného přítele dětí, dokráčela na druhý břeh babička a štěstí je, že ony to ještě nevidí, zatím mají plnou hlavu fantazie, že z nebes přiletí ten, kdo plní přání, a tak jim nevadí nepřirozeně vyvalené velké oči ze světa, který je dál než Tramtárie a dědeček mustang tam uklízí ve stáji, aby ho babička neplísnila, že ani na věčnosti nemusí mít svinčík. Čisté duše dětí nevidí, že hruď babičky se nezvedá a neklesá a červené mapy z tepla v místnosti na tvářích se mění v ledovou krustu Antarktidy.

Lékař se před zraky svých natěšených dětí neodhodlá provádět oživovací pokusy. Ví, že jsou beztak zbytečné, ale mohl by se do nich pustit pro klid v duši. Čemu by však pomohl? Babičku by dětem nevrátil a Ježíška pohřbil. Ne, neudělá ani všechny zaručené testy pro prokázání smrti! Je příliš velkým praktikem, aby jasně nevěděl, že tchyni není pomoci. Narodili se snad na jiné planetě, tihle milí, nepraktičtí prarodiče, kteří vždycky když chtějí dávat radost dětem, jim způsobí trauma, bolest a deziluzi? Padlý mustang při hře na rodeo stačil, podruhé musí děti před šokem ochránit.

„Ano, nemůžeme dopustit, aby nečekaná a přitom milosrdná smrt v kruhu rodiny narušila kouzlo Vánoc,“ rozhodne se rázně pan Nepovím. „Hodinu smrti posuneme, pro teď musí tchyně ještě žít!“ A aniž by se domluvil se ženou slovem, zvedne hadrovou mrtvou panenku, tu starší kopii své krásné ženy, a začne na ni mluvit, jako by se venku nechumelilo, byť se chumelí, padá první sníh té zimy, a za pomoci paní Renaty tchyni obléká, narazí jí i chundelatou beranici a vyrazí s ní z přetopeného bytu v činžákové vile do sněhem rozsvícené zahrady.

„Jé, to je legrační,“ smějí se děti, „babička se asi opila, že jo?! Nechcete s ní pomoct?!“

„OPOVAŽTE SE!“ zakřičí maminka, které povolily nervy.

Chvíli všichni ztuhnou.

„Buď to děti v tu chvíli pochopily a je všechno ztraceno,“ pomyslí si zbrocený potem pan Nepovím, „anebo můžou ještě Vánoce zachránit a učinit krásnými a Štědrý den zázračným, ale musí se uklidnit a ani v myšlenkách na sebe nebýt zlí.“

A najednou se pan Nepovím, který je chodící lékařský slovník, biologie je matkou věd a hmota je pevný bod ve vesmíru, hmota jeho víra, začne tajně v duchu modlit, ať se něco stane, zázrak, a šlape po schodech s tchyní v objetí jako sochař Olbram Zoubek, který stěhuje sochu, opatrný silák, zatímco děti od maminky dostaly velké zapálené prskavky, které odvádějí pozornost od faktu, že socha nemluví a neškádlí děti, jak byly zvyklé. Konečně jsou všichni na bílém jiskrném sněhu v zahradě a volají sborem, hlasitě a dojemně: „Ježíšku, přijď k nám. Ježíšku, prosíme tě! Přijď k nám. Prosíííííííííííííím!“

Ne, tohle nevolal v duchu utrápený lékař, který porušil etiku svého řemesla. A věší bulíky na nos dětem horší, než by si kdy dokázal představit. Ale cosi volal, cosi nehmotného, cosi, co by mohlo vrátit čas, přetočit film na začátek, začít znovu tenhle večer…

„Jééééé, podívej, támhle letí!“ ukazuje bráška sestřičce a máchne hořící prskavkou tak nešikovně, že ožehne beranici staré paní. Její ruka se bleskurychle vymrští a strhne nebezpečnou prskavku do sněhu..
„Otíku, dávej pozor!“ vyčte mu otec. „Málem jsi babičku spálil.“

Vodopád slz, které nemrznou v mrazu a v zimě neusychají, se při těch slovech řine paní Nepovímové po tvářích. Manžel duchapřítomně odvrátil útok prskavky maminkou, ale když nereaguje ani na oheň, naděje na vzkříšení uhasla. Je konec, a ona přesto musí zmužile zpátky domů, hrát tu habaďůru, bleskurychle připravit dárky pod stromeček. Děti nesmí nic poznat, tušit, je třeba zachovat rozvahu. Teď nastal ten okamžik, kdy děti začnou s tátou zpívat koledy, určitě vyleze zvědavý soused a popřeje jim veselé Vánoce a děcka v návalu emocí si nevšimnou, že se na chvíli maminka ztratila a rychlostí mechaniků stáje formule 1 v depu aranžuje zabalené dárky od Ježíška pod stromeček.

„Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati,“ zpívají dojemnými hlásky děti, tatínek bručí a drží se za ruce i s němou babičkou a krapet se kývají do rytmu.

„Tak na tohle jsem se těšil,“ opravdu vyleze hřmotný soused ze vchodu s červeným frňákem, „já prostě miluju Vánoce. Veselý svátky přeju!“

Halasí, potřásá si pravačkou s Otíkem, s Viktorkou, s velkým brunátným Otou i bledničkou v eskymáckém balení, paní Vlastou. V ruce drží flašku rumu. Panu Nepovímovi se chce řvát zvířecím hlasem, tohle není normální, cynické vtipy mediků na pitvě, dobrá, uměl to kdysi, ale jemu bude brzy čtyřicet, miluje svoje děti, nemůže brát jako vtip, že se drží v řadě za ruce s nebožkou, kterou nikdo povolaný neprohlásil za mrtvou, a volají s ní Ježíška a dotýkají se ledové dlaně a zpívají sborem koledu, aniž by si děti všimly, že babička, která vždycky ráda zpívala, mlčí jako vánoční kapr.

„Doufám, že vás mladí nezlobí, kdyby ano, žiju sám, můžete strávit Štědrý večer u mě,“ šeptá soused, z něhož táhne tuzemák, tchyni do ouška a zvedá jí dotěrně klapku ušanky.

A pak udělá něco strašlivého, dřív než mu stihne pan Nepovím zabránit, přiloží tchyni k ústům lahev tuzemáku.

„Ajajaj,“ zaúpí hromovým hlasem pan Nepovím a zařve tak strašně, až děti nadskočí: „JEŽÍŠKU, PŘIJĎ K NÁM!“

A z nebe nepadá hvězda, to jen soused padl naznak do měkkého sněhu a strhl na sebe nebožku a pan Nepovím a teď už i paní Nepovímová, která splnila svou dárkovou misi a vrátila se rychlostí komety, zvedají ze závěje ten chumel a smějícímu se sousedovi, který přebral a dělá neslušné návrhy ženě ve věku jeho matky a slíbl jí rozlitý rum z mrazivých rtů, důrazně domlouvají.

„Pane Kajnare, přebral jste, tohle nemůžete, dejte se dohromady, jsou tu děti!“

Dosáhnou aspoň toho, že se drží dál od tchyně, když ji vlečou jako velké plyšové zvíře z domu hraček Sparkys po schodišti nahoru k bytu s natěšenými dětmi a pak před sousedem prásknou dveřmi a on cosi haleká, ale už na ně nemůže a musí k sobě domů načít novou flašku. Rodina Nepovímových stojí před rozžatým stromkem a na parketách vidí mokré stopy a tající sníh přejícího Ježíška, který byl opravdu štědrý, a děti se vrhají nadšeně na dárky pod větvemi stromečku a hadrová panenka mezi tátou a mámou najednou ožije a huláká se svými vnoučaty:

„Děkujeme ti, Ježíšku!“

Tatínek, lékař, praktik a rozumný člověk, se kácí do mdlob.

„Renatko, pomoz mi, to chce něco ostřejšího, vizoura,“ poskytuje tchyně zeti první pomoc. „Posadíme ho…“

Ano, ještě během rozbalování dárků provede probuzený pan doktor Nepovím všechna dostupná vyšetření matky své ženy a může konstatovat jediné. Neexistuje logické vysvětlení, proč na smrt nemocná žena, které došla energie během štědrovečerní večeře, ztratila vědomí, dech a krevní oběh, prošla klinickou i biologickou smrtí, šířily se jí na tvářích a pažích cyanotické skvrny a v prvním mrazu a sněhu této zimy jí ztuhla krev, ožila jako slepýš dotyky lidského tepla.

Od Tří králů svolával mezi svými známými lékaři konzilia. Podle České lékařské ročenky se na světě toho roku vyskytlo jen šest takovýchto lékařskou vědou uspokojivě nevysvětlených případů. Případ jeho tchyně by byl sedmý. Musel s pravdou ven a vyprávěl jí, co se stalo. Přiměl ji k sérii vyšetření a i ti největší cynici nedokázali vymyslet žert, jímž by stav staré ženy shodili, natož vysvětlili.

„Jestliže existuje syndrom náhlého úmrtí u novorozeňat, pak u seniorů zřejmě lékařská věda musí připustit syndrom náhlého oživení,“ debatovali lékaři mezi sebou a drbali se na hlavách. „Nikdo z nás si to jinak neumí vysvětlit. I podle všech vyšetření a laboratorních testů by měla být paní Vlasta mrtvá. Definitivně. Hmota ukončila svou omezenou existenci. Hodinový strojek se zastavil. Přitom stará dáma žije, dýchá, přijímá cukroví, salát, chlebíčky a vyměšuje, jako by každou vteřinou dostala do srdce adrenalinovou injekci.“

Takový stav umí s velkou fantazií dnes už vysvětlit jen pan Nepovím, který ji držel za ruku a modlil se v duchu a zpíval Ježíškovi. Zapřísáhl se, že dětem, těm troubům udržovaným v nevědomosti, ani sobě už nikdy žádné pohádky zakazovat nebude. Naopak je musí pro klid své duše vědecky podložit. A tak na letošní Štědrý den přijde vedle tchyně veškeré konzilium lékařů a přírodovědců, které sehnal, i se svými rodinami, a budou velmi přísně posuzovat zjevení, jež se s nimi bude držet za ruce na sněhu a společně s dětskými hlásky spustí: „Ježíšku, přijď k nám!“

A ono se opravdu něco stane, jako se stalo loni, napřesrok a přihodí se zas a zas, jak léta plynou a chumelí, dokud se svět nepřestane točit a Anděl smrti si neudělá přesčas, aby pak měl nekonečnou dovolenou.

Jen letos o Vánocích na sněhu s koledami bude chybět jedna teplá mužská dlaň, rumový dech, mokrý polibek a neslušný návrh stařence, která jeho spárům unikla jako cudná tající vločka a ani se nezačervenala.

Zákon statistiky nutně platí i o Vánocích. Anděl smrti si odvedl souseda Kajnara, kus za kus, vždyť pořádek ve věčném koloběhu života a smrti musí být.

Amen.

PAVEL BRYCZ (46) Prozaik, scenárista, publicista a písňový textař. Spolupracuje s Českým rozhlasem, pro který napsal řadu seriálů a pohádek pro děti. Je autorem večerníčků Dětský zvěřinec (2008) a Bílá paní na hlídání (2010). Za knihu básní v próze Jsem město (1998) získal Cenu Jiřího Ortena a za románovou epopej Patriarchátu dávno zašlá sláva (2003) Státní cenu za literaturu. Vydal také romány Svatý démon (2009) a Muž bez ženy není člověk (2014) a sbírky humoristických povídek Tátologie (2011) a Tátologie 2 (2012). Je autorem řady textů pro hudební skupinu Zdarr, exčlenů kapely Laura a její tygři.