Chápat jsem začal až po selekci...

Sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi, které připadá na 27. ledna, se dožívá už jen hrstka z těch, kteří se ocitli v mašinerii vyhlazovacího tábora. Jedním z nich je i dvaadevadesátiletý profesor Felix Kolmer, přední světový odborník na akustiku, který prošel terezínským ghettem a následně dvěma koncentračními tábory. Nadcházející týden bude hovořit o svých zkušenostech na Světovém fóru holocaustu, jež se koná v Praze a Terezíně. V rozhovoru mluví o vyhlazovacím lágru výhradně jako o „Auschwitzu“. „Byl to německý koncentrační tábor a Němci ho nazývali Auschwitz, ne Oświęcim.“ 

V Terezíně jste se zapojil do podzemního hnutí. To jste prošel nějakými zkouškami? A co byl váš úkol?
Ano, ale nevěděl jsem o tom. Systém měl hodně bezpečnostních pojistek, mezi sebou se znali maximálně tři lidé - a z trojice jen jeden znal kontakt na někoho z další trojice; takže kdo je hlavou hnutí, nevěděl téměř nikdo. Mě si oťukával jistý doktor Bergmann, starší než já, levě orientovaný, přijel transportem se mnou. Kdykoli jsme se potkali, různě se vyptával na moje názory. Že to byl „vstupní pohovor“, mi došlo až po válce. My jsme měli najít únikovou cestu z ghetta pro případ, že by všem hrozila likvidace, což byla reálná hrozba, pokud by se blížila fronta. Vědělo se, že pod pevností existuje celý rozsáhlý systém chodeb, zbudovaný současně se stavbou pevnosti. 

Myslel jsem, že je vyšinutý. Chápat jsem začal až po selekci, ten den ji prováděl doktor Mengele. 

A našli jste ji?
Stále se to nedařilo, až jednou, asi po půl roce, jsem byl určen, abych vysekával náletové křoví vně zdí pevnosti, hlídal mě český četník. A tam jsem ten křovím zcela zarostlý východ objevil, bylo to blízko tzv. Bauhofu, řemeslných dílen v chodbě pevnostních hradeb. 

Proč jste neutekl?
Dvakrát se mi podařilo dostat se z pevnosti nenápadně ven; zaplaval jsem si v řece, chvíli poležel v trávě a před večerním nástupem jsem stihl být zpět. Byl jsem mladý, měl jsem pocit, že nejsem v takovém ohrožení, abych musel utéct, a také jsem nechtěl opustit babičku a hlavně dívku, se kterou jsem se v Terezíně oženil, Lianu Forgacsovou.

Podařilo se někomu uprchnout?
Ano, pomohl jsem několika terezínským vězňům dostat se ven. Východ však nadále zůstával v utajení, byla to pojistka pro případ ohrožení všech. Nevěděla o něm ani moje žena.

Přece jen – nelitoval jste, že jste neutekl, když jste v roce 1944 nastupoval do transportu směr Auschwitz?
My jsme neměli ponětí, kam jedeme. Lia, moje žena, která dělala na loupání slídy, což bylo důležité pro elektrotechnický, potažmo vojenský průmysl, se chtěla dostat do transportu se mnou. Když už jsem šel do vagonu, předstoupila před nejkrutějšího esesáka, Heindl se jmenoval, postavila se do pozoru, to oni měli rádi, a požádala ho, aby byla také do transportu zařazena. On vzal hůl a odehnal ji, čímž jí nejspíš zachránil život, protože většina žen šla v Auschwitzu rovnou do plynu.

Jaké myšlenky vás napadaly, když jste se ocitl v táboře?
Když nás vyhnali z vagonů, za dráty jsem viděl úplně vychrtlé lidi. Ale to jsem pořád ještě netušil, o co jde. Až jeden vězeň, tzv. kanaďan, což byli ti, kdo měli na rampě za úkol vyndávat zavazadla z vagonů a potom třídit to, co v nich bylo, ke mně přistoupil – dodnes si nemůžu upamatovat, jakou řečí mluvil, ale zkrátka jsem mu rozuměl – a řekl: „Odtud se nedá dostat, jedině…“ a ukázal ke komínům, ze kterých šlehaly plameny. Myslel jsem, že je vyšinutý. Chápat jsem začal až po selekci, ten den ji prováděl doktor Mengele. Nás přijelo do Auschwitzu z Terezína 1500 a druhý den nás zbylo už jen 250.

Celý rozhovor v Respektu 5/2014, který vychází v pondělí 26. ledna (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi). Výročí osvobození Osvětimi se v něm věnuje také esej Petra Třešňáka.