Klára (31) žije s antidepresivy osm let. Od dětství se potýkala se smutnými náladami, v pubertě si prošla jednou z poruch příjmu potravy, bulimií. Do ordinace psychiatra ji nakonec přivedlo něco jiného. Neplánovaně otěhotněla a pak, jen co si na představu přicházejícího dítěte začala zvykat, přišel samovolný potrat. „Úplně mě to rozhodilo,“ vypráví. „Těžko se to popisuje, od rána do večera jsem měla pocit smutku, osamělosti, ztráty. Co chvíli jsem se rozbrečela.“
S odstupem let si Klára myslí, že to, co tehdy zažívala, bylo vlastně normální. Samovolným potratem v prvních třech měsících skončí každé třetí těhotenství a smutek a pláč jsou přirozenou reakcí na tuto událost i důsledek hormonálního rozhození. Dala na radu matky, která začala chodit k psychiatrovi a užívat antidepresiva po bolestném rozchodu s manželem, aby do ordinace zašla také. Návštěva lékaře netrvala ani pět minut, Klára krátce popsala, co jí je, a psychiatr vypsal recept – naordinoval jí Citalon. Lék zabral, Klára přestala plakat a trápit se. „Moje smutky a úzkosti sice nezmizely, ale schovaly se, přestaly se mě tolik dotýkat,“ vzpomíná.
Vysokoškolská studentka uvítala, že je výkonnější, plná energie a líbilo se jí, že zhubla. S mírnou nevolností, jedním z nežádoucích účinků léku, se vyrovnala snadno, zato ztráta chuti k sexuálnímu životu jí brzy začala vadit. Hlavně kvůli tomu Citalon vysadila, ale o půl roku později se k němu vrátila. „Začala jsem být znovu plačtivá, tentokrát bez zjevné příčiny,“ vypráví. „Věděla jsem, že je lepší obejít se bez tablet, ale s nimi jsem se cítila lépe.“
Já jsem učebnicový příklad toho, čemu se říká kosmetická farmakologie.
Lék znovu vysadila, když otěhotněla a narodil se jí syn. A vrátila se k němu potřetí, když byl synovi rok. „Bylo toho na mě moc, chtěla jsem být skvělá matka, ale chtěla jsem také dělat kariéru, navíc jsme si nerozuměli s partnerem,“ říká. Teď jsou synovi čtyři roky, Klára je opět bez léku a bilancuje: „Jistě jsou lidé, kteří jsou na tom tak, že se bez psychofarmak neobejdou. Ale to není můj případ. Já jsem učebnicový příklad toho, čemu se říká ,kosmetická farmakologie‘ – tabletkou řeším věci, které bych měla vyřešit jinak.“
Její případ není vůbec ojedinělý. Léků proti úzkosti a depresi užíváme čím dál víc. Za 13 let stoupla jejich spotřeba v Česku pětkrát – ze 36 milionů denních dávek v roce 2000 na 188 milionů dávek předloni. Antidepresiva bere každý dvacátý Čech, zdravotní pojišťovny za ně platí zhruba miliardu korun ročně. Vzhledem k tomu, že úzkost podle lékařů častěji zažívají lidé, kteří se zajímají o dění ve světě a svém okolí, jsou vzdělaní a odpovědní, mohli bychom to brát málem jako dobrou zprávu. Otázkou ale je, jak se útokům strachu a smutku správně bránit.
Kdy je smutek či úzkost normální reakcí na životní situaci a kdy jde o nemoc, depresi nebo úzkostnou poruchu? Jaká jsou dnešní zdroje úzkosti? Čtěte v novém Respektu 6/2015, který vychází v pondělí 2. února (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
