Ukázalo se, že jsem měla pravdu

Vdova po Alexandru Litviněnkovi, který byl v roce 2006 otráven vysoce radioaktivním poloniem, osm let vedla právní bitvu o veřejné soudní vyšetřování jeho smrti. Poté, co se jí spolu s právníky podařilo zvrátit rozhodnutí britské vlády, mohlo soudní líčení minulý týden v Londýně začít. Podle soudce sira Roberta Owena, který stojí v čele vyšetřování, jsou důkazy o tom, že do zločinu je přímo zapleten ruský stát v čele s prezidentem Vladimirem Putinem.

Předpokládám, že jste se už asi vzdala představy, že hlavní podezřelí z vraždy vašeho muže – Andrej Lugovoj a Dmitrij Kovtun – přijedou z Ruska a usednou na lavici obžalovaných. Co je tedy teď, kdy začíná veřejné soudní vyšetřování příčin a pozadí smrti Alexandra Litviněnka, váš hlavní cíl?
Já jsem spokojená už s tím, že soudní vyšetřování začalo. Kdybych se ho bývala nedočkala, byla bych asi zničená. Nejen proto, že bych se nedopátrala pravdy o vraždě manžela, který umíral krutou smrtí dvaadvacet dní, ale i pro tu zprávu, že kvůli nějakým zákulisním tlakům není v Británii možné domoci se spravedlnosti. Nevím, jak to celé skončí a co nového se dozvíme, pro mě je ale více než dostačující, že koroner nakonec vynese verdikt. Britská veřejnost může být na svou justici pyšná.

Na začátku to přitom nevypadalo, že se nějaké politické tlaky objeví a že bude problém dobrat se pravdy…
Samotné policejní šetření Scotland Yardu bezprostředně po činu bylo perfektní. Bez jakékoli politické motivace. Jména Andreje Lugového a Dmitrije Kovtuna se objevila na scéně čistě proto, že byli podezřelí ze spáchání vraždy. Rusko je odmítlo vydat do Británie a po pěti letech jsem si uvědomila, že se skutečného procesu s nimi asi nedočkám. Čekat dalších pět let a pak dalších pět? To nemělo smysl. Tak jsem se v roce 2011 pustila do právní bitvy o veřejné vyšetřování Sašovy smrti.

Ale londýnská vláda zastupovaná jakýmsi právníkem se od začátku snažila setření co nejvíc zúžit. Tehdejší koroner případu Andrew Reed to odmítl, jenže pak ho z případu odvolali, údajně z technických důvodů, a čekalo se na nového koronera. Tím se v roce 2012 stal soudce Robert Owen, a i jeho přístup byl z mého pohledu bezchybný: už v prosinci 2012 poprvé prohlásil, že má v ruce důkazy o tom, že je do zločinu přímo zapletený ruský stát. Pro nás to znamenalo, že vyšetřování nebude jen o Sašově smrti, ale taky o tom, kdo za tímto zločinem stál. Jenže krátce nato ministr zahraničí William Hague rozhodl, že se během vyšetřování nesmějí použít materiály nashromážděné tajnými službami. Jedinou variantou, jak za téhle situace pokračovat vpřed a bavit se o podílu Ruska na Sašově smrti, bylo vyvolat úplné a veřejné soudní vyšetřování.

Slyšela jsem, že v Británii se spravedlnosti domohou jen bohatí lidé. V mém případě se věci mají tak, že jsem se nakonec domohla spravedlnosti.

Jenže veřejné soudní vyšetřování si nepřála ministryně vnitra Theresa Mayová, která argumentovala náklady i možným ohrožením národní bezpečnosti a vztahy s jinými zeměmi.
Ano, když se paní ministryně postavila proti, zbývala mi jediná cesta: odvolat se k Nejvyššímu soudu. Jenže to v sobě skrývalo riziko, že když prohraju, budu muset zaplatit vysokou částku za soudní výdaje, asi padesát tisíc liber. Měla jsem dvaasedmdesát hodin na rozhodnutí. Pomyslela jsem si, že bych svého „ne“ mohla po celý zbytek života litovat. To bylo víc zničující než účet na padesát tisíc liber, jakkoli je to strašná spousta peněz. Navíc jsem věřila, že když k tomu dojde, pomůže mi případně veřejná sbírka nebo se najde nějaký bohatý mecenáš. No a nakonec jsem u Nejvyššího soudu vyhrála a verdikt soudu byl tak silný, že se Theresa Mayová vzdala práva na odvolání.

Británie se často zmiňuje jako učebnicový příklad země, která dbá na přísné oddělení výkonné moci od moci soudní. Nemáte však pocit, že případ vašeho manžela ukázal pravý opak?
Myslím, že v moderním světě je těžké udržet politiku úplně stranou soudnictví. Dneska prostě všechno souvisí se vším. Britský soudní systém podle mě ukázal, že je skutečně nezávislý. I když jednání vlády způsobilo prodlevy a handrkovali jsme se, jestli se použijí, nebo nepoužijí jisté dokumenty, nakonec zvítězila cesta práva, jakkoli byla trochu klikatá.  Slyšela jsem, že v Británii se spravedlnosti domohou jen bohatí lidé. Kdo má peníze, má právo na své straně. V mém případě se věci mají tak, že jsem se nakonec domohla spravedlnosti, a navíc se zdá, že v případě veřejného soudního vyšetřování nebudu ani muset nic platit.

Rozhovor čtěte v novém Respektu 6/2015, který vychází v pondělí 2. února (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).