Vrah se skrývá v kokpitu

Druhý pilot chladnokrevně mlčel, když se do jeho kabiny snažil po návratu z WC dobýt kapitán. Jeho prosby o vstup do kokpitu airbusu přenáší videoobrazovka a reprobedny, ale Andreas Lubitz na ně ani jedním slovem nereaguje. Na zvukovém záznamu lze podle vyšetřovatelů slyšet kapitánovo klepání, které později přechází v bušení a nakonec podle zdrojů německého bulvárního deníku Bild i k pokusu rozbít pancéřované dveře sekyrou, která patří k výbavě airbusu pro případ nouze. Neměl šanci. Dveře by podle bezpečnostních pravidel zavedených po 11. září, kdy se teroristé zmocnili čtyř dopravních letadel, měly vydržet i střelbu nebo výbuch. 

Tragédie nepochybně načas nabourá iluzi o racionálním světě evropských aerolinií – království dokonalých a dobře placených pilotů (zkušený pilot Lufthansy pobírá 250 tisíc eur ročně) a stále bezpečnějších strojů a do posledních detailů propracovaných postupů. Většina lidí asi připustí, že technická závada se prostě občas přihodit musí, i když je její pravděpodobnost stále mizivější. Ovšem šílení piloti ženoucí stroje i s pasažéry do záhuby či záhadná zmizení obřích letadel kdesi nad oceánem se s evropským létáním už přece jenom nerýmují.

Svět létání se v každém případě dramaticky mění. Před čtyřmi desítkami let by pravděpodobně Andreas Lubitz v kokpitu dopravního letadla vůbec neseděl. Americký pilot Patrick Smith například vzpomíná, jak nastupoval jako naprostý elév ke své první dopravní letecké společnosti ve chvíli, kdy měl nalétáno něco přes 1500 letových hodin, a tvrdí, že to byl tehdy spíše podprůměr a jasná dolní mez, o níž byli zaměstnavatelé vůbec ochotni diskutovat. Připomeňme si, že Lubitz měl ve chvíli katastrofy na kontě zhruba 630 hodin. 

Důvodů je mnoho. Po pilotech obrovsky narostla poptávka – v Americe v malých lokálních leteckých společnostech, v Evropě v nízkonákladových aerolinkách. Na Blízkém východě a v Asii se objevila řada nových společností, které stahují piloty z celého světa. To samozřejmě neznamená, že nejsou dobře cvičení a vyškolení, získat licenci k pilotáži dopravních letadel v podstatě stále odpovídá bakalářskému stupni univerzity a některé letecké společnosti navíc vzaly výcvik důkladně pod svoje křídla.

Právě Lubitz prošel výcvikovým programem Lufthansy, která si dnes své piloty vychovává prakticky od píky. Výcvik trvá tři roky a skládá se z 900 hodin teorie na firemní letecké škole v Brémách a 320 letů praxe v Airline Training Centre v arizonském Phoenixu. Náklady na vycvičení pilota dnes německý koncern udává na sedmdesát tisíc eur.

O tom, zda zabíjí víc člověk, nebo technika čtěte v novém Respektu 14/2015, který vychází v pondělí 30. března (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).