Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Z nového čísla

1945: Rok nula

V aktuálním Respektu najdete speciální přílohu k výročí konce 2. světové války

Lidé věřili, že nastává nová éra. • Autor: Jan Lukas
Lidé věřili, že nastává nová éra. • Autor: Jan Lukas
I obalka R19 • Autor: Respekt
I obalka R19 • Autor: Respekt

V pátek uplyne sedmdesát let od konce druhé světové války, při té příležitosti vám aktuálním Respektu přinášíme speciální přílohu: třicet stran čtení o životě v poválečném Československu. Mimo jiné tu najdete dosud nepublikované snímky z návratu prezidenta Edvarda Beneše do vlasti, články o odsunu sudetských Němců či bojích s banderovci.

Za pozornost pak stojí zejména text o Maxi Rostockovi, který patřil mezi nacistické velitele likvidující Lidice. Ačkoli byl v padesátých letech odsouzen k trestu smrti, unikl oprátce výměnou za slib, že bude pracovat v západním Německu pro československou StB.

Věnujeme se i rychlému nástupu nové totality, což později výstižně shrnul básník a překladatel Jan Zábrana ve svých denících: „A tak to budu opakovat znova a znova: kdo za tenhle srab trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný." Zde vybíráme z ní ukázky některých článků.

Ani východ, ani západ

Málokdo tomu detailu 28. října roku 1945 věnoval pozornost. Poté co byli aklamací (řádné volby nebylo ještě technicky možné vypsat) zvoleni poslanci Prozatímního Národního shromáždění, rozezněla se československá hymna. Když tóny utichly, chystali se dojatí zákonodárci k rozchodu, ale tu se najednou ozvala také hymna sovětská. Nekomunističtí poslanci se na sebe překvapeně a někteří i rozezleně podívali, ale setrvali až do konce. V Tigridově týdeníku Obzory vyšel komentář, kde redakce upozorňovala, že tento postup „málokdo pochopil“, protože „šlo přece o vrcholný akt svrchovaného a nezávislého lidu československého, při němž nemá účast žádný cizinec, ani ten nejpřátelštější“. Už velmi brzy to všichni pochopit měli.

Vstříc šťastným zítřkům

Komunisté paradoxně nejprve nepospíchali, aby si neznepřátelili střední třídu. Mazaný Gottwald měl údajně začátkem roku 1945 prohlásit, že „všeobecné znárodňování je dnes šílenstvím“. Ani v dubnu 1945 podepsaný Košický vládní program, připravený KSČ a odsouhlasený ostatními stranami nově vzniklé Národní fronty, znárodnění ještě přímo nezmiňoval. Jen o pár měsíců později – v říjnu 1945 – však již na mnohasettisícové demonstraci oslavující zmíněné dekrety Gottwald hovoří o tom, že se „dobré dílo podařilo“ a že v hospodářské oblasti byl „odčiněn Mnichov“.

42 benes13 • Autor: Respekt
42 benes13 • Autor: Respekt

Dvojí život Maxe Rostocka

Ne každému se podaří odejít z tohoto světa jako váženému občanovi. Max Rostock to štěstí měl. Na jeho pohřbu v rušném německém městě Mannheim, v kraji zvlněných kopců poblíž francouzské hranice, přitom ten zářijový den 1986 neplakaly jen jeho děti. Svou soustrast přišla vyjádřit i řada sousedů a přátel. Rostocka si pamatovali jako vzorného otce od rodiny a pracovitého muže. V okamžiku, kdy se na rakev sypala hlína, lidé netušili, pro koho doopravdy pláčou. Rostock si totiž s sebou pod zem odnesl největší tajemství svého života, které úzkostlivě skrýval posledních dvacet šest let. Fakt, že pod maskou ctihodného a vlídného člověka se ve skutečnosti skrývá masový vrah.

Promluv na mě česky

Stali se náhle ve své vlasti cizinci, jejich majetek propadl státu. V prvních měsících bylo vyhánění divoké, s minimálně dvaceti tisíci mrtvých, později sudetští Němci své domovy opouštěli v pečlivě organizovaných transportech. Byla to doba, kdy politici i veřejnost chtěli zemi rozdělit do dvou jasných táborů – Čechů a Němců – a v těchto kategoriích o této době pořád uvažujeme.

42 benes • Autor: Respekt
42 benes • Autor: Respekt

Tak trochu se vyháněli Němci– rozhovor s Ivanem Klímou

„Že je opravdu konec, to jsem si uvědomil, když k nám někdo běžel a křičel: „Rusové jsou tady!“ To znamenalo, že Němci jsou pryč. Už předtím se povídalo, že esesmani utekli, takže jsme byli jaksi bez dozoru. Četníci se totiž taky sebrali a odešli. Terezín byl úplně volný. Hned potom úřady – myslím, že už české – vyhlásily karanténu. U brány stál takový jeden sovětský vojáček, ale po tom, čím si asi prošel, mu to bylo úplně jedno. Tak jsme tou bránou prošli a byli jsme venku.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].