Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Zkumavka

Duchové na opuštěném tankodromu

Zabloudí-li člověk v okolí hradu Bezděz, podvědomě čeká, že bude ztracen v lůně divoké přírody. Ta zdejší je však místy poněkud zvláštní: podivně nepřirozená step řídce porostlá mladými stromky, staré bunkry, opuštěné budovy s vytlučenými okny a propadlými střechami, betonové silnice uprostřed lesů. Typická krajina opuštěného vojenského újezdu.

Cvičili tu za druhé světové války Němci, z pancéřových pěstí se na zdejších písčitých pláních učili střílet příslušníci Afrikakorpsu. Později je vystřídala armáda komunistického Československa, vznikl Vojenský újezd Ralsko. V roce 1968 přišli Rusové a zamořili zdejší půdu benzínem, raketovým palivem a těžkými kovy. Když v roce 1991 odešli, zůstaly po nich i desítky černých skládek a nesčetně kusů nevybuchlé munice.

Byly tu jaderné zbraně a místní lidé vyprávějí historky o podivných úkazech na nočním nebi: ohnivých chvostech raket, které prý odsud startovaly ke cvičným cílům někde na Sibiři. Staré příběhy dýchají bizarní atmosférou jako z Tajemného hradu v Karpatech. Pamětníci na Rusy nadávají, jiní ovšem vzpomínají na to, že tehdejší hrdinské pohrdání ozbrojenými vetřelci lidem nebránilo šmelit s ruským benzínem, naftou a dalšími komoditami, které okupační armáda vesele kradla sama sobě a nabízela k prodeji.

Dnes se pláně opuštěných střelnic táhnou, kam až oko dohlédne, v tetelivém vzduchu horkého letního dne působí poněkud přeludným dojmem. Člověk tu vyplaší stádo odpočívajících daňků s bílým samcem v čele. Není těžké si představit, že na zbloudilého vetřelce shlížejí duchové mrtvých vojáků (kolikaprocentní ztráty že to měli komunističtí velitelé při cvičeních povoleny?). A také se vnucuje jedna neodbytná myšlenka.

Ne že by člověk želel starých časů, kdy se na vojnu chodilo povinně, jinak by se prý ostatně z životem dezorientovaného mladíka ani nestal chlap. Ne že by se jednomu stýskalo po buzeraci, kterou zažil každý, kdo přišel do styku s armádním molochem. Nicméně pod tíhou zašlé slávy opuštěných tankodromů má návštěvník chuť přemýšlet o tom, jestli se svět skutečně změnil natolik, že vojáci a zbraně už nejsou potřeba.

Kdesi na jihovýchodě roste a sílí Írán s téměř půlmilionovou armádou. Na rozdíl od stárnoucí a unavené Evropy se v něm ještě rodí děti, takže jeho obyvatel rychle přibývá. Turecko – půl milionu mužů ve zbrani, milion vycvičených vojáků celkem. Je to demokratická země, povýšená Evropa se k ní však otáčí zády a odhání ji zpět do rozvojového světa. Skoro čtyřmilionová ruská armáda je v rozkladu, ale co když ji někdo dokáže modernizovat? Jako tu – ještě o něco větší - čínskou, která je stále ještě technicky o dost zaostalejší než armády západní, její úroveň se však rychle zlepšuje. Ostatně pokud jde o počet aktivních vojáků, je čínská armáda se svými dvěma a čtvrt miliony mužů a žen ve zbrani nejsilnější na světě již dnes.

Možná jsou podobné myšlenky jen plodem únavy z letního horka. Pohled do statistik je přece jen uklidňující – Evropská unie má po Spojených státech nejvyšší výdaje na zbrojení vůbec, dává na zbraně ročně víc peněz než Čína a Rusko dohromady. Šetřit tedy rozhodně lze, přesměrovat část prostředků do škol či na vědu není špatný nápad. Zvlášť v Česku, kde obrovskou část armádního rozpočtu pozře korupce. Ale omezování vojenských výdajů by mělo mít svou mez. Historie zná bezpočet bohatých a mocných impérií, které rostoucí bezstarostnost a vnitřní spory rozložily natolik, že se nedokázaly ubránit vnějšímu nepříteli. A přitom nemusely ještě nikdy čelit svým rivalům ve světě, ve kterém začaly v globálním měřítku docházet ty nejdůležitější zdroje.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].