Čas dovolených ještě úplně neskončil, a stále tedy hrozí, že texty v rubrice, kterou právě čtete, občas zabloudí na nejistou půdu letního přemítání, které nemá se suchou vědou nic společného. Následující příběh mám od jednoho Francouze, Pařížana jménem Bertrand, kterého jsem potkal v Itálii. Pokouším se jeho vyprávění rekonstruovat z proudu slov v cizím jazyce, znejasněného jistým množstvím požitého alkoholu.
Čtyřicátník Bertrand jezdil na koni už roky, přesto nikdy neměl možnost si na něm vyrazit do volné přírody. V Paříži totiž – v té Paříži, kde duněla kopyta koní od nepaměti – dnes existují velmi přísná pravidla. Adept jezdeckého umění tu musí trávit hodiny, měsíce a roky na cvičišti, většinou v nějaké jízdárně pod střechou. Teprve když se naučí koně dokonale zvládat, smí pod dohledem na vyjížďku.
Co je to však „dokonale zvládat“? Bertrand do nekonečna nacvičoval obraty, přechod do klusu a držení těla, aniž v přísných očích instruktora obstál. Často se stávalo, že jej vzpurné zvíře odmítlo uznat za svého pána a poslalo ho elegantním obloukem do písku jízdárny, zatímco samo vítězně klusalo pryč.
Tak to šlo až do doby, kdy Bertrand navštívil Itálii, zemi, která na pravidlech tolik nelpí. V jezdeckém klubu jednoho z tamních přímořských městeček se ho na předchozí zkušenosti či dokonce nějaké papíry nikdo neptal. Stačil jeden telefon, platba na místě a Bertrand v sedle koně mířil do lesa, na který zvolna padal soumrak.
Zpočátku pociťoval velké rozčarování. Byl již celkem zkušeným jezdcem, a očekával tedy, že vše půjde hladce. Jeho vyhublý grošák jej však vůbec neposlouchal. Nereagoval na jemné pohyby kolen, ignoroval lehké pobídnutí do klusu patami. Při nejbližší příležitosti se dokonce zastavil a začal se pást. A co horšího: poté, co skupina ostatních jezdců zmizela ve stínech lesa, vydal se vzpurný grošák zvolna zpět k jezdeckému klubu, uškubuje tu a tam trávu a větve.
Zpočátku se Bertrand vztekal a pokoušel se koni vnutit svou vůli. Pak ale rezignoval. A tu, těsně před branou klubu, se grošák otočil a zamířil zpět do lesa. Vydal se pěšinami pod korunami borovic, šel stále rychleji a od kopyt mu odletoval písek. Občas přešel do klusu, aby po chvíli zase zpomalil. A Bertrand začínal zvolna chápat princip té tiché dohody: on nebude otravovat koně žádnými povely a grošák jej zato provede stezkami, které zná jen on.
Vedly až na mořský břeh. Každý jistě zažil jistou melancholii opuštěných pláží, na kterých odcházející léto zanechalo povalující se kelímky, plastové lahve a tuby od opalovacích krémů a na které moře připlavilo vlastní smetí – pásy chaluh a řas, schránky mořských živočichů či kusy dřev nejasného původu. Na nebi houstla mračna a moře zlověstně šumělo. Kůň se rozběhl po čáře příboje a Bertranda napadlo, že by nebylo špatné zavést jej do vody, jako ve scéně z romantického filmu pozorovat, jak od kopyt odletuje vodní tříšť (už předtím Bertrand zjistil, že grošák přece jen někdy reaguje na pohyby uzdy). Kůň však do vln vběhnout odmítl, jako by měl pocit, že pro Bertrandovo povyražení udělal už dost.
Zpáteční cesta vedla opět lesem. Padla už úplná tma, ve které Bertrand neviděl víc než světlý pruh koňské šíje. Zjistil, že je zcela odkázán na smysly zvířete a nezbývá mu než doufat, že kůň zná cestu. Grošák vytrvale kráčel spletí pěšin. Když šplhal do kopce, jeho tělo se vlnilo a Bertrand měl v té tmě pocit, že sedí na hřbetě obrovského červa, který se s ním plazí krajinou. Jak se to lišilo od ukázněné jízdy v pařížském hipodromu!
Noc patřila zvířeti. Zdálo se, že i kdyby kůň našel cestu zpět, nebude to nic platné, klub už na svém místě nebude, neboť vše kromě lesa a moře zůstalo uvězněno v jiném čase. Ale pak se přece jen vynořila ve tmě světla klubu a s nimi i rozčilený instruktor, parkující luxusní vozy a přilehlý tenisový kurt. Kůň svěsil hlavu a stal se poslušným, snadno ovladatelným zvířetem.
Od té doby Bertrand navštívil stejný klub několikrát, ale grošák už zákazníky nenosil a na dotazy po jeho osudu se Bertrandovi dostalo vyhýbavých odpovědí. A tak zklamaný Francouz vždy o dovolené objíždí jezdecké kluby podél italského pobřeží a hledá svéhlavé zvíře podobné grošákovi, avšak marně. S takovým koněm se lze zřejmě setkat jen jednou a někdy ani to ne.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
