Interstellar nabízí zajímavou fyziku

„Režisér Christopher Nolan vzal do služby vědu, aby prozkoumal lidskou duši,“ poutá časopis Time na obálce článek o filmu Interstellar. Těžko říci, zda ten, kdo v redakci amerického týdeníku tenhle podtitulek vymyslel, film z autorské dílny bratrů Nolanových vůbec viděl. Interstellar se výzkumem duše neobtěžuje, rozhodně ne nad rámec běžné hollywoodské komerce, a zajímavý je hlavně tím, že názorně ilustruje paradoxy vyplývající z Einsteinových teorií. Vědeckým poradcem filmu byl uznávaný fyzik Kip Thorne a na výsledku je to znát. 

Ani Thorneův vliv ale nezabránil tomu, aby ve filmu nebylo pár nesmyslů: tak třeba tajná základna NASA uprostřed americké prérie, v níž má geniální profesor Brand po vzoru Ládínka Smolíka ve sklepě raketu schopnou doletět k Saturnu; neschopnost astronautů na dálku zjistit, co je čeká na povrchu planet; či třeba skutečnost, že tajemství kvantové gravitace – jeden největších nevyřešených problémů současné fyziky – je odvysíláno z černé díry během pár vteřin morseovkou a bryskně použito k záchraně lidstva.

To vše by se nicméně dalo filmu odpustit. Co autora těchto řádek v kině iritovalo nejvíc, byl chladný tah autorů na akčnost provázený celým defilé hollywoodských klišé - včetně stokrát omletého schématu dvojice hlavních hrdinů, kteří zpočátku nepadli do oka, aby se do sebe nakonec zamilovali.

Vůbec je s podivem, jak často se v amerických sci-fi filmech zpočátku slibně rozehrané příběhy, slibující tajemství a skutečný výzkum neznáma, dříve či později změní ve sled rvaček, přestřelek a katastrof. Ať už je to vítězná válka domorodců z Avatara proti technicky dokonale vybaveným pozemšťanům, boj s drony ve filmu Oblivion (Nevědomí), hladoví brouci a zešílevší vojenský robot v Rudé planetě nebo akční dovádění s úskočným astronautem Mannem v Iterstellaru. Je těžké uvěřit, že to tak být musí, že civilnější sci-fi nemůžou být komerčně úspěšné. Ostatně ani sázka na akci úspěch vždy nezajistí; třeba Rudá planeta byl propadák.

Interstellar se těmto schématům nijak nevymyká. Paradoxně v něm nejlépe vyznívají scény, které se na začátku příběhu odehrávají na Zemi: pronásledování indického dronu, konflikt otce s učiteli ve škole nebo vyprávění pamětníků ekologické katastrofy. Někteří z nich nejsou herci, ale lidé, kteří zažili takzvanou Dust Bowl, prašnou mísu - sérii úderů ničivého sucha ve 30. letech minulého století, již zavinilo necitlivé zorání prérie. I v tomto případě ale Christopher Nolan mimoděk prozrazuje své hranice: „Nemohli jsme ve filmu ukázat, jak strašné to tehdy skutečně bylo. Lidé by tomu nevěřili,“ řekl časopisu Time. 

Nelze ale upřít, že film poskytuje zajímavý pohled na vesmír v jeho složitosti. Ukazuje třeba, co může způsobit deformace časoprostoru v okolí černých děr, oprávněně připouští možnost existence děr červích. O této jeho stránce poutavě a poučeně vypráví v nejnovějším vydání Respektu teoretický fyzik Pavel Krtouš z Matematicko-fyzikální fakulty UK. Jeho článek lze rozhodně doporučit nejen čtenářům této rubriky.

Píše například: „Einsteinova teorie zakřiveného prostoročasu připouští, že by červí díra mohla vést i do vlastní minulosti. Byla by zkratkou ne mezi vzdálenými místy v prostoročasu, ale mezi po sobě jdoucími místy. Kip Thorne debatoval se Stephenem Hawkingem o tom, zda je to možné. Nabídl jednoduchý model (popsaný i v jeho populární knize), jak přeměnit obyčejnou červí díru, jakou je ta v Interstellaru, v prostoročasový tunel vedoucí do minulosti. Hawking však namítá, že při tomto procesu musí být červí díra nutně zničena kvůli tzv. principu kauzální ochrany. Thorne pomocí složitých výpočtů ukazuje, že ne nutně. Spor zůstává nevyřešen právě proto, že neznáme zákony kvantové gravitace.“