Moji klienti nejčastěji hrají World of Warcraft

Seskočit z paluby vzducholodi na záda draka a srazit jej do oceánu. Desítky hodin se s kamarády radit, jak porazit bosse, nepoddajnou příšeru, mnohokrát v boji s ní podlehnout - ale pak slavně zvítězit. Kdo z nás se může pochlubit podobnými zážitky? Návštěvníci virtuálního světa World of Warcraft (WoW) i hráči některých jiných počítačových her je absolvují běžně. Vlastně se ani nelze divit, že jim na toulkách v kyberprostoru, raidech, bývá mnohdy lépe než v realitě (zpovědi hráčů WoW, takzvaných wowkařů, naleznete zde).

Složité počítačové světy typu WoW a některé virtuální bojové arény (například League of Legends) patří ovšem zároveň k nejrizikovějším hrám -  takovým, jež hráče pohltí a už nepustí. Zjednodušeně lze říci, že je v Česku je každý desátý hráč počítačových her na některé z nich buď závislý, nebo přinejmenším bloudí kolem hranice, za níž patologie začíná. K nejohroženějším patří děti a dospívající.

O tom, jak se závislost projevuje v chování hráče i v jeho mozku a jaké problémy působí rodičům, si přečtěte v novém Respektu. Odborníci nicméně zůstávají zdrženliví: čas se léčit podle nich přichází, až když jde opravdu do tuhého. O tom, co léčba obnáší a kdy ji vyhledat, mluví psycholog Jaroslav Vacek z Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.

Část vašich klientů tvoří dospívající. Co mají společného?
Zpravidla jsou to chlapci, kterým je šestnáct nebo sedmnáct. Obvykle je přivádějí rodiče, nejčastěji maminka. Bývají velmi inteligentní; dříve jim šla škola sama, jsou zvyklí, že se nemuseli moc snažit. Teď je ale kvůli hraní ze školy třeba i vyhazují, přestávají sportovat, věnovat se koníčkům a podobně.

Bývají často také nesmělí, nejsou v kolektivu za hvězdu. V navazování vztahů trpí nejistotou, není jim moc dobře mezi lidmi. Někdy mají sklony k depresivitě a špatným náladám. Snáze pak podléhají různým trendům a svodům, chtějí někam patřit, najít prostředí, ve kterém by se cítili dobře.

Jsou z fungujících rodin?
Obvykle v rodině figuruje příliš ochraňující matka. Mladý člověk pak bývá rozmazlený, může si dovolit všechno. Setkávám se také s tím, že rodiče s chlapcem netráví mnoho času, nezajímají se o to, co dělá, ale spíš ho zásobují materiálně a vytvářejí prostor, ve kterém může bezproblémově fungovat tak, aby je příliš neotravoval. Často v té rodině nějak schází otec - buď je příliš zaměstnán nebo zkrátka chybí. Nebo tam může být nějaká disharmonie; navenek se rodina může jevit báječně, ale z toho nepoznáte, jak spolu její členové komunikují, zda žijí spolu nebo jen vedle sebe. Podobné je to s rodinami dětí, které začínají s drogami nebo alkoholem.

Kolik hodin denně dospívající obvykle hraje?
Tohle kritérium není nejdůležitější. Problémy se nicméně objevují, když u hry tráví řekněme čtyři až šest hodin denně. Když je to víc než osm hodin, už nestíhá studovat, pracovat, spát, někdy ani nejí. Vypadá to obvykle tak, že se teenager zavře v pokoji - a pokud to okolnosti dovolí, vydrží u počítače třeba 16 hodin nepřetržitě. V noci nespí a druhý den nedorazí do školy, na něco se vymluví a podobně. Problémy často nejsou způsobené samotným hraním, ale právě nevyspáním.

Je to začarovaný kruh. Nevyspání způsobuje špatnou náladu, z té pak chci utéct, a nejlepší způsob, jak to udělat, je vyhledat prostředí, kde se cítím dobře, které mě poslouchá, vždy akceptuje. Prostředí počítače. Hraní obvykle probíhá v takových epizodách, třeba měsíc se mu teenager věnuje intenzivně, pak ho dožene všechno, co tím způsobil, třeba příliš mnoho absencí ve škole. Určitou dobu seká latinu, snaží se alespoň zdánlivě fungovat. Když se zdá, že všechno klape, přijde další propad.

Co vaši klienti hrají?
Nejtypičtější je World of Warcraft, virtuální svět, který nejvíc dokáže vtáhnout a zaujmout. Dále strategické hry jako World of Tanks nebo různé střílečky vyžadující týmovou spolupráci.

Probíhá digitální revoluce, šíří se nejen počítače, ale také rychlý internet v domácnostech. Roste počet závislých?

Je to složitější. Roli může hrát i dědičnost. Existují nezdrženlivé osobnosti, které vyhledávají vzrušení, okamžité uspokojení. Zhruba 15 % dětí se rodí impulsivních, hůře zvladatelných. Inklinují pak k tomu chovat se rizikově nejen vůči počítačům, ale i drogám, sexu nebo alkoholu. Procento těchto lidí v populaci zůstává stejné; s přibývajícími možnostmi, jak získat rychle uspokojení, třeba právě pomocí šířících se počítačů, může ovšem narůstat počet těch, kteří své impulzivitě podlehnou. Řekl bych ale, že boom nestřídmého hraní teď dosahuje vrcholu.

Jak se to projevuje?
Kolegové, kteří se věnují primární prevenci ve školách, odhadují, že v každé třídě jsou jeden až dva žáci, kteří mají problém s počítačem; tráví na něm až příliš mnoho času z hlediska zachování zdraví. Časem se u nich může vyvinout závislost. Na druhou stranu ne každá závislost je destruktivní.

Jak to?
Člověk si musí uvědomovat, že mu závislost skutečně narušuje život, musí ji sám vnímat jako problém. Měl jsem na vysoké škole spolubydlícího, který studoval matematiku a fyziku a počítače byly celý jeho život. Nikdy netoužil mít holku nebo chodit mezi lidi. S nikým si nerozuměl, ale nevadilo mu to. Hrál hry, programoval, surfoval po internetu. Z našeho hlediska byl divný, přesto byl spokojený. Jak chcete definovat, co je normální? Když máte v kapse mobil a co čtvrt hodiny se na něj podíváte, jestli vám nepřišel mail, může to být svým způsobem omezující závislost, ale negativní vliv technologií je v tomto případě tak nízký ve srovnání s pozitivy, která přinášejí, že nemá smysl uvažovat o léčení.

Kdy o něm tedy přemýšlet?
Otázka je, jestli vaše počínání jde ruku v ruce s nějakým přirozeným řádem věcí, který směřuje ke zdraví. Adiktologie možná volá po definici principu obecné harmonie. Člověku je závislost vlastní: vyhledáváme slast - a objekt, který nám ji přináší, nás upoutává. Ale když se hledání slasti redukuje jen na jeden úzký vztah a vše ostatní odpadne, rozhodně to není zdravé. Pokud vůbec nevstanu od počítače, budou mě bolet ruce a záda, začnu jíst čokoládové tyčinky a pít energy drinky, budu tloustnout, přestanu si čistit zuby. Dosáhnu okamžitého uspokojení, k celkovému štěstí to ale nejspíš nepovede.

Jak tedy postupujete, když se k vám do poradny dostane teenager?

Nejdůležitější je jeho motivace. Jestliže se chce léčit, existuje naděje na úspěch. Pokud ho přivedli rodiče proti jeho vůli, nemá cenu nic jiného než se snažit jeho motivaci zvýšit. Měl by si uvědomit, že mu hra víc bere než dává. Přesvědčování a moralizování nefunguje, musí na to přijít sám. Nechám ho o povídat o sobě, ptám se, čeho by chtěl v životě dosáhnout, a pak ho můžu konfrontovat s tím, jak se chová. Snažím se mu ukázat, že hraní je jeho volba, on ponese následky a zároveň že jeho hraní může někomu ubližovat, třeba rodičům.

A když to pochopí? Jak probíhá terapie?
První krok je dost drastický - úplně přerušit hraní. Omezení typu ‘hrát můžeš, ale ne víc než dvě hodiny denně‘ nefungují. Když si uvědomuje, že s problémem musí něco dělat, může se smířit s existencí určitých překážek, které mu pomáhají: hra není na počítači nainstalovaná, je zakázaný přístup na herní stránky, prohlížeč nevyhledá určitá slova související s hrou a podobně. Rodičovské zámky tohle umožňují. Přístup na internet také může být omezen jen na určité hodiny.

Závislý tedy přestane hrát. Co se pak stane?
Zpočátku to hodně bolí. I hráč, který se chce léčit, někdy začne proti novým pravidlům bojovat a snaží se jejich vyžadování co nejvíce znepříjemnit. Rodičům radím, vydržte to s dítětem, které na vás křičí, řve, vyhrožuje útěkem, sebevraždou. Když se od pravidel ustoupí, problém se pak vynoří znovu. Chce to vydržet co nejdéle, nestanovovat si žádné lhůty typu „stačí půl roku a uvidíme“. Zajímavých věcí, které se dají na počítači dělat, zbývá pořád dost – programování, pobyt na sociálních sítích…

Všichni dospívající, s nimž jsem tu mluvil, také měli dříve nějakého koníčka mimo počítač - bojové umění, malování, hru na hudební nástroj. Velmi rychle se pak na něj rozpomněli. Důležité je také zavést do života pravidelnost, chodit včas spát, vyhradit čas na školní povinnosti a podobně. Příliš svobody v tomto není žádoucí.

Učíte klienta, jak se bránit chuti hrát?
Ano. Důležité je přeladit se, nebojovat proti tomu. Chce to rychle změnit činnost – vstát a projít se po bytě, jít ven, dát si studenou sprchu, zacvičit si. Učím ho, jak se uvolnit: používá se k tomu i autogenní trénink, uvědomování si uvolněného těla. Touha po vaší „droze“ vám zahltí mysl, vy se ale můžete naučit, že ne všechny vaše myšlenky jsou pro vás prospěšné a že je lze „neposlechnout“.

Stav relaxace si mohu přivodit během několika sekund. Abyste to zvládl, musíte alespoň měsíc intenzivně trénovat, několikrát denně to zkoušet. Podobá se to hypnóze, ale jde spíš o autosugesci. Když se to naučíte, dosáhnete toho, že myšlenky na hru rychle odeznějí.

Jaká je šance na úplné vyléčení?
Podobná jako u látkových závislostí. Zjednodušeně: je mnohem pravděpodobnější, že to nezvládnete, rozhodně ne napoprvé. U látkových závislostí je velmi pozitivní, když po roce abstinuje třetina klientů. Ale i u zbytku dochází mnohdy ke zlepšení nebo aspoň získávají větší chuť se svým problémem něco dělat. 

O závislosti můžeme mluvit jako o celoživotním problému. Až do smrti bude platit, že když se setkáme s tím, co ji vyvolává, tedy v našem případě s hrou, nenechá nás to v klidu. Není tedy překvapující, že se problémy často po nějaké době vracejí. Důležité ale je, že terapie nemusí směřovat jenom k totální abstinenci. Jde v ní i to, aby rodina nějak fungovala, dítě bylo šťastné a žilo normálně.

Pro období adolescence je typické experimentování, hledání svého místa v životě, partnera. K experimentování patří i drogy nebo počítače, většina lidí z toho ale nějak vyroste. A když to nebude hned? Vysoká škola se dá vystudovat i tak, že budete čtrnáct dní studovat a čtrnáct dní hrát.

Když to tak budu dělat v prvním ročníku, co si počnu ve čtvrtém? Škola bude těžší, hra nabídne únik. Nebude se to zhoršovat?
Může a nemusí. O mužích se říká, že třetina jich má někdy v životě diagnostikovatelnou závislost na alkoholu. Kdyby šli k doktorovi, tak tu závislost u nich najde. Přesto se třetina mužů nakonec neupije k smrti. Zvládnou to spontánně sami.

Přijmou to rodiče, jejichž dítě hraje desítky hodin týdně?
V každém případě by neměli bojovat ani proti počítači, ani proti svému dítěti, ale snažit se to vyřešit spolu s dítětem. Dělají to pro jeho zdraví, pro to, aby mělo slušný výhled do budoucna. Hra není špatná sama o sobě. Až když je problém takový, že teenagera třeba vyhazují ze školy, že už nemůže normálně žít, je čas hraní skutečně utnout a začít se léčit.