Pencův krok zpět

Penc vysvětluje, že ke zveřejnění svazků ho přiměly chyby Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ten podle něj totiž nepublikuje všechny informace, které by zveřejňovat měl a mohl. Postupuje selektivně, vybírá si mediálně zajímavé kauzy.

Spor mezi Pencem a ústavem se odvíjí i v právnické rovině, tedy na téma, co podle zákona na veřejnost jít smí a co nikoli. Nicméně mnohem zajímavější a i srozumitelnější je základní otázka, zda a jaký má Pencova akce smysl. Ani tady není odpověď jednoduchá.

Je totiž jasné, že ÚSTR ani zdaleka není bez chyb. Kritika se na něj valí opakovaně od jeho vzniku před rokem a půl. Část kritiků považuje za omyl samotný jeho vznik, protože to je podle nich instituce zpolitizovaná a tedy nevhodná pro „normální“ akademický výzkum. Jiní poukazují na to, že ústav nemá dostatek kvalitních historiků a těch pár, které měl, dokázal sám vyštvat. A že zpolitizovanost-nezpolitizovanost není kvalitní vědecké práce schopen a že za svou existenci toho také mnoho nepředvedl. A konečně další skupina kritiků souhlasí s Pencem v tom, že ústav postupuje selektivně a podbízí se médiím kauzami typu Kundera nebo příprava atentátu na Gottwalda skupinou bratří Mašínů.

ÚSTR má pochopitelně i své zastánce, nicméně aniž bychom se pouštěli do polemiky, která přesahuje možnosti tohoto textu, lze konstatovat, že nad kritickými výhradami vůči ústavu nelze prostě mávnout rukou, že na nich mnohé je a to ve všech zmiňovaných bodech. Vyplývá z toho, že je na místě uvítat Pencovu iniciativu jako vhodnou alternativu ÚSTRU? Ne, nevyplývá.

Jestli se na něčem kritici i zastánci ústavu shodnou, pak na tom, že zveřejňování dokumentů komunistických tajných služeb je v pořádku a že v pořádku je i činnost archívu v rámci ÚSTRu. Ten poskytuje na svém webu stále více dokumentů, pokračuje v digitalizaci dalších a ve své badatelně nabízí každému zájemci vstup do úplné databáze. Zároveň ústav zpracovává analýzy jednotlivých databází a především směřuje, nebo alespoň někteří z jeho badatelů směřují k poznání, že s informacemi je třeba pracovat profesionálně. A to ve dvou základních smyslech: zaprvé umět je profesionálně nabídnout, vysvětlit jejich původ, rizika práce s nimi, tj. možné chyby a možná zkreslení, nabídnout nástroje, jak s nimi pracovat efektivně, jak jim rozumět. A zadruhé, vidět v nich jen jeden z pramenů pro poznání minulosti, nikoli tvrdá fakta, která sama o sobě před nás minulost staví, která vysvětlují osudy lidí, která nám umožňují se s minulostí vyrovnávat.

Jinými slovy řečeno: éru divokých Cibulkových seznamů máme už za sebou. Je dobře, že jsem jí prošli – prošli jsme tak hned zkraje devadesátých let tvrdou diskusí a navíc jsme dostali šanci poučit se z jejích mantinelů. Jenže Stanislav Penc nyní nabízí právě toto: obdobu Cibulkových seznamů, seznamy plné jmen, seznamy plné chyb, seznamy bez vysvětlení, kdo je kdo, bez vysvětlení, proč se na nich někdo objevil a zda to znamená, že se provinil nebo byl spíše obětí. Je to krok zpět.

Stanislavu Pencovi nikdy nechyběla radikalita, nekompromisnost, velká citlivost na porušování lidských práv, statečnost … Všechny tyto vlastnosti a přednosti jsou ale v této věci málo platné, pokud mu chybí schopnost kritického pohledu na studium dějin a jeho význam a smysl a kritického pohledu na archívní práci. A ta mu, zdá se, chybí. Když se tento nedostatek spojí s výše uvedenými přednostmi, může být výsledek o to horší.