S křížkem po zvonění

Jde o první spor o náboženské symboly ve školách rozhodnutý na tak vysoké úrovni a překvapivý je navíc tím, že na rozdíl od diskusí o muslimských šátcích tentokrát nedostává červenou nová evropská menšina, ale tradiční italská společnost. Přestože výklad štrasburských soudů má svou logiku, nelze se ubránit dojmu, že cesta, kterou se vydali, vede špatným směrem.

Typická skepse k evropské integraci vyrůstá z přesvědčení, že Brusel direktivně nahrazuje staré, dobré a rozumné pořádky novým unifikovaným řádem, který nerespektuje rozmanitá národní specifika. Ne, že by se to občas nedělo, euroskeptický myšlenkový zkrat ale spočívá v tom, že z téhle příležitostné „přidružené škody“ dělá podstatu integrace, což je samozřejmě hloupost. V případě školních křížků se ovšem štrasburským soudcům podařilo vynést verdikt, který aspiruje na členství ve zlatém fondu skeptických argumentů hned vedle slavných eurobanánů.

Původem finské, dnes italské občance Solie Lautsi vadilo, že na stěně třídy, kde se učí její dvě děti, visí krucifix, což odporuje jejím světským výchovným zásadám. U ředitele školy nenašla pochopení a stejně tak její snahu kříž odstranit odmítly italské soudy, odvolala se tedy do Štrasburku. (Dodejme, že přítomnost křížů v italských školách nařizuje předpis, jehož plnění se ovšem nevymáhá ani nekontroluje, přetrvává zvykově.) Soud pro lidská práva jí dal za pravdu a uložil italské vládě zaplatit Solie Lautsi pět tisíc euro za utrpěnou újmu.

Ponechme teď stranou otázku, jaké bolestné by si asi mohli vysoudit čeští rodiče za to, že jejich děti tráví vyučování ve společnosti prezidenta Klause, český státní rozpočet má už tak dost starostí. Štrasburské rozhodnutí má jistě svou rozumnou tvář: nařízená povinnost vystavit kříž je nesmyslná, logické by bylo nechat to na rozhodnutí konkrétních škol a jejich rodičovských výborů. Itálie se oficiálně přestala nazývat katolickou zemí v roce 1984.

Stejně krátkozraké je ale kříže nařízením shora ze tříd vyřadit coby nepřijatelné vystavení náboženských symbolů v laickém státním školství, což tenhle rozsudek implikuje. Itálie je jednou z oblastí Evropy, kde je křesťanství nejen dosud živým majoritní náboženstvím, ale hlavně zcela neodmyslitelnou součástí historie a tradice. Když se dnes pobouřená Itálie brání argumentem, že ve školách nejde o propagaci katolictví, ale připomínku toho, z čeho země vychází, má z velké části pravdu.

Jak komplikovanou může být náboženská otázka ve sjednocené Evropě se nejlépe ukázalo při přípravě evropské ústavy. Zařadit nebo nezařadit odkaz na křesťanské dědictví, když na sjednoceném kontinentu žijí miliony muslimů, Židů či statisíce hinduistů ? Nábožensky neutrální postoj se zdá být rozumnější, křížky v italských školách jsou ale jiný případ, příliš živý a skutečně bezprostředně propojený s tradicí země. O změně ať si rozhodnou rodiče, učitelé a děti, řešit tak emocionálně křehký problém z centra je krok, který se nutně obrátí proti Unii samé. Ostatně pro dobré řešení mezináboženských tenzí kontinentu se do budoucna zdá být mnohem rozumnější učit se s nimi navzájem žít, než je vygumovat. To platí pro kříže i muslimské šátky.