Unavený lékař

Je dvacet minut po půlnoci, pronikavý zvonek rozráží nemocniční ticho. Dvacetiletou slečnu přivezl do nemocnice její otec, celý den zvracela a dělají se jí mžitky před očima. Slečna ve sportovní černo-bílé bundě se pobledlá plouží do vyšetřovny jedné pražské interny, v tu chvíli vlastně už podle barvy nelze rozeznat, který obličej patří pacientce a který lékařce, která ji má vyšetřit. Na svém domáckém oddělení převzala službu v sedm hodin ráno, po osmi hodinách běžné pracovní doby se přesunula o dvě patra níže a v půl čtvrté nastoupila na noční službu. Dvacetiletá slečna je její dnešní osmý pacient, který přijel sanitkou, a zdaleka ne poslední. Po třech hodinách přerušovaného spánku lékařka v sedm ráno opět nastupuje službu na denní internu. Domů odchází po 34 hodinách. To není televizní seriál o práci lékařů, ale každodenní život ve Všeobecné fakultní nemocnici na pražském Karlově náměstí.

Právě proti této praxi se začali loni bouřit mladí lékaři, a protože se po jejich manifestu nic nezměnilo, hodlají bojovat dál. „Na konci služby už někdy ani nemůžete vědět, kde je pravá a levá strana,“ říká úrazový chirurg z Přerova Tomáš Kocourek, který iniciativu mladých mediků začal. Ačkoliv pár kilometrů za hranicemi, například v bavorské nemocnici ve Weidenu, platí pravidlo, že lékař po dvanácti hodinách služby vždy odchází domů, slouží na českých ambulancích většinou unavení a přetažení lékaři. Česká lékařská komora to vysvětluje nedostatkem peněz, vedení nemocničních oddělení jednodušší organizací služeb a nedostatkem lékařů. Jenže zrovna tady se příběh spirálovitě točí dokola, právě organizace služeb je jedním z důvodů, proč odchází do zahraničí další lékaři. Ročně ukáže českému systému záda kolem dvou set lékařů, utíkají také širší nabídce vzdělávacích kurzů nebo lepším finančním ohodnocením.

To, že lékaři odcházejí „za lepším“ není nová zpráva, nicméně alarmující je změna jejich profilu. Dříve si profesionálové v zahraničí přilepšovali ke svému platu a vraceli se ke svým rodinám v Česku, dnes odchází čerství absolventi nebo mladí lékaři ještě před atestací. „Ti už se nevrátí,“ komentuje prezident České lékařské komory Milan Kubek. Jeho slova potvrzují i všichni oslovení mladí lékaři, kteří dnes ordinují v němčině a jsou za hranicemi spokojení. Zvykli si na vyšší platový standart a často odešli i s partnerem a zakládají rodiny přímo v Německu. Nejdůležitější je ale to, že mají přístup k odbornější práci a mohou se profesně rychleji rozvíjet. „Některé přístroje jsem znal v Česku pouze z učebnice, tady se k nim dostanu denně,“ pochvaluje si podmínky internista Rudolf Baloun z nemocnice ve Weidenu.

Český zdravotní systém se tak dostává do stále těsnějších kleští, celkem u nás chybí více než šest set lékařů a čísla ročně stoupají. Ačkoliv integrace lékařů ze zahraničí by pro Česko mohla být na první pohled jednoduchým řešením, zkušenosti z praxe už tak optimistické nejsou. „Protože nemůžeme nic nabídnout, jsme pouze přestupní stanicí a odborníci pokračují dál na západ,“ podotýká Kubek. Diskuse se tedy stále dokola točí kolem finančního ohodnocení, které ačkoliv je za hranicemi opravdu několikanásobné, stačila by mladým lékařům mnohdy otevřenější komunikace na odděleních, častější přístup k odborné práci nebo další změna již dvakrát zcela překopaného vzdělávacího systému.

Aktivita mladých lékařů, sepisování manifestů a formulování návrhů na změnu však ukazuje, že mladí medici nechtějí jen vydělávat více peněz, ale mají velký zájem na tom, aby se situace v Česku zlepšila. Na ministerstvu si však při dotázání se, nejsou popsaných problémů vědomi. Pokud tento moment promarní, utečou do zahraničí i ti poslední.

Tématu se více budeme věnovat v příštím tištěném Respektu.