Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Anketa

Anketa: příčiny neutěšeného stavu Národního divadla

Jaké jsou hlavní příčiny neutěšeného stavu Národního divadla?

Jana Machalická
redaktorka Lidových novin
Celý problém je stále vnímán ze špatného úhlu, diskutuje se o dílčích problémech a 
systémové řešení je v nedohlednu. Řeší se spojení Národního divadla se Státní operou (či nové oddělení), personální obsazení postu ředitele, to aby o Stavovské nepřišla činohra a podobně. Ale neřeší se ND jako takové.

Po tom, co ministerstvo předvedlo, by ale za stávajících podmínek chtěl být ředitelem ND jen nezodpovědný šílenec. Dokud tento zřizovatel nebude jasně artikulovat jak má ND vypadat a především za kolik peněz, nic se nepohne, budou to zase jen polovičatá řešení a provizoria. Model ND, tak jak dnes funguje, je přežitý. Bez reformy se nelze hnout z místa, ale musí ji připravit odborníci - na konci této cesty je pak nový ředitel s manažerskou smlouvou. Ale už včera je pozdě, všechny nesmyslné, nepřipravené a živelné kroky během sezony mohou divadlo uvrhnout jen chaosu.

Vladimír Just
teatrolog a pedagog FFUK
Část důvodů neutěšeného stavu pojmenoval už ve třicátých letech minulého století - jak kdyby žil v Praze roku 2012 - F.X.Šalda: jako příčinu periodických krizí ND viděl trapné a hrubě diletantské (píše doslova „vrchnostenské“) zásahy politických elit i politické ulice do jeho chodu.

Situace se podle něho ještě zhoršila po postátnění v roce 1930 - do té doby fungovalo ND na principu družstevním, i družstvo - asi tak jako dnešní mediální rady - podléhalo různým stranickým tlakům, ale základní statut byl, řečeno dnešní terminologií, spíš veřejnoprávní.

Čili tehdy jako dnes jsou trapností číslo jedna - ukazující jako vážnou systémovou chybu neexistenci obranných mechanismů vůči mocenské zvůli - donebevolající zásahy politiků do živého organismu divadla (není normální, když v průběhu deseti let jsou na prahu sezóny bez řádného zdůvodnění vyhozeni na dlažbu postupně dva šéfové nejváženější umělecké instituce, a to na hodinu jako zločinci, aniž někoho znásilnili či oloupili).

Ondřej Černý (stejně jako předtím Daniel Dvořák) si takové jednání nezasloužil, a může si právem připadat jako oběť neprůhledné mocenské hry a tupé arogance jedné ministryně, jež na svůj úřad nestačí a měla už dávno (včera bylo pozdě) rezignovat. Přesto, podobně jako kdysi slavný projev z Červeného Hrádku, avizují projevy i kroky této dámy - jako zdálky světélkující pařez - vnitřní hnilobu systému: jestliže systém generuje do mocenské špice opakovaně někoho tak strašného, jde o systém degenerovaný.

Systémová degenerace vládnutí v Čechách je ovšem jedna věc, druhá věc je systémová degenerace molochu ND v podobě tří- až čtyřsouborového kolosu, hrajícího v pěti budovách.

Jde o jasný relikt minulosti, o megalomanský projekt, který jakoby ve sklerotické setrvačnosti zapomněl na to, že - opět použiju Šaldových slov - „buditelské poslání ND „skončilo“. A jakoby molochovi, který už půlstoletí polyká pomalu víc peněz než všechna ostatní divadla dohromady (byť je to ve srovnání se zahraničím nic moc), jakoby mu ta neuřiditelnost nestačila, náš Otesánek z úradku jiného povedeného ministra spolkl ještě dalšího dvousouborového molocha, Státní operu i s baletem a orchestrem (opakuje se tím nesmyslný akt ministra Nejedlého z roku 1948: do té doby Praha měla - a divácky uživila! - vždy dva, někdy dokonce tři operní domy).

Tento odborně nezdůvodněný a provozně ani umělecky nepřipravený masakr, který kupodivu platí, ač se dneska k němu pomalu nikdo, včetně jeho dvou tří domáckých kutilů, nehlásí (jeho posledním zastáncem je snad jen odvolaný ředitel Černý, ač byl vyhozen za to, že jej brzdí) je přesným opakem toho, čím by ND mělo být. Scénou, velikou nikoli nekonečným počtem souborů, ale „všelikou mravní pravdou a krásou“ (Fr. Palacký), tj. tématy a otázkami, jež v předstihu otevírá a staví občanům před oči. Je-li ND považováno za „první ligu českého divadla“ či dokonce jakousi „národní reprezentaci“, mělo by se ovšem také držet v evropské extratřídě. A tak jak tomu bylo za Radoka, Krejči, Frejky, Hilara, Machova, Talicha či Ostrčila, mělo by být kupříkladu srovnatelné s velkými městskými scénami německy mluvících zemí, jež můžeme rok co rok sledovat (a ta konfrontace nedopadá pro ND až na výjimky dobře) i v Praze.

Vladimír Mikulka
divadelní recenzent
Při pohledu na jednotlivé podotázky se paradoxně zdá, že všechno je víceméně v pořádku. Co do podpory od státu je na tom Národní divadlo navzdory různým pochybným aktivitám ministrů kultury docela dobře (alespoň v porovnání s jinými českými scénami), umělecké vedení působí vcelku kompetentně a v souboru je spousta kvalitních herců.

Navíc divadlu jako celku nelze v posledních letech upřít ani snahu pracovat koncepčně. Jenže přesto všechno jsou výsledky - alespoň v případě činohry - opakovaně a dlouhodobě mizerné nebo přinejlepším velmi průměrné.

Výmluvné je to, jak často zde při hostování ztrácejí lesk režiséři, jejichž práce obvykle bývá zárukou úspěchu nebo alespoň výrazného rukopisu.

Při pohledu zvenčí lze samozřejmě jen obtížně odhadovat, jak moc přípravu konkrétních inscenací komplikuje neochota vystoupit ze zajetých kolejí nebo nějaké jiné interní překážky. O lecčems ale svědčí, že se nevýraznému průměru vymkly v podstatě pouze ty tituly, jejichž tvůrci šli naprosto nekompromisně za svým a v Národním divadle vytvořili solitérní inscenaci, která by mohla stejně dobře vzniknout kdekoli jinde.

To je však přístup vhodný spíše pro stagionu bez stálého souboru: Wilsonova Věc Makropulos nebo Nebeského Král Lear mohou být oživením repertoáru, nikoli jeho základem.

Prokletím současné činohry Národního divadla je nevýraznost, průměrnost, absence stylu a vlastní tváře. Lékem může být jedině nástup dostatečně výrazného a dostatečně zarputilého uměleckého šéfa, který by dokázal svůj pohled na věc prosadit nejen proti setrvačnému odporu instituce samotné, ale nejspíš i proti velké části veřejnosti (a dost možná i proti několika budoucím ministrům kultury).

Potíž je v tom, že se s obdobnými problémy potýká každé druhé české divadlo a osobností tohoto typu se jaksi nedostává. Zástupy princů odhodlaných zlomit zlou kletbu se bohužel nehoufují ani před Národním divadlem. A pokud se nějaký objeví, musí počítat s tím, že to v obrovském kolosu, vystaveném obzvláště silným politickým i mediálním tlakům, bude mít nesrovnatelně těžší, než kdekoli jinde.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].