Když jsem psal ve čtvrtek ráno svůj komentář ke zrušení radaru ještě jsem se domníval, že poslanec ODS Jan Vidím, je tak asi jediný, koho napadne vykládat nabubřelé patetické nesmysly o tom, že nás Obama a Američané zradili, hodili přes palubu nebo předhodili Rusům. Mezitím se v podobném duchu strhla lavina. Mohli jsme totéž slyšet z úst mnoha politiků a z per různých šéfredaktorů.
Američané k nám mají smluvní závazky v rámci NATO, dohoda o radaru měla být bilaterální a vyšší stupeň bezpečnostních garancí z nich smluvně nevyplýval. Mluvit o zradě je nejen hloupost, ale také neslušnost, ba sprostota. Zrada je akt, který se nejprve musí uskutečnit, aby mohl být jako zrada pojmenován. Francie a Británie nás v roce 1938 zradily, o tom není pochyb. Američané v Mnichově jak známo nebyli a ani nikdy v budoucnu se vůči Československu nechovali jako zrádce. O zradě by bylo skutečně možné mluvit pouze v okamžiku, kdyby Amerika přestala plnit své závazky v rámci NATO.
Co mne na tom nejvíce děsí je, že mnozí z těch, co mluví o zradě, se donedávna profilovali coby amerikanofilové. Pokud ale něčí obdiv k Americe stojí pouze na obdivu k jedné ideologii, partaji či k jedné administrativě, běží z toho mráz po zádech. Bojím se toho, že tihle lidé se stejně snadno jak zavrhli Ameriku, přimknou k někomu jinému. Jde asi o potřebu přimykat se a pak je asi druhotné ke komu.
…
Mluvit o “vítězství českého lidu” jak předvádí Jiří Paroubek je ale ještě ostudnější. V tomto ohledu může být zajímavé dnešní setkání americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové s českým ministrem zahraničí Janem Kohoutem. Clintonovou patrně vyděsily české výroky o zradě a chce Čechy ujistit o platnosti amerických spojeneckých závazků, případně jim něco nabídnout. Ironií ovšem je, že Jan Kohout je v expertní vládě nominován stranou, která teď slaví “velké vítězství českého lidu.”
…
Václav Havel se zmínil o tom, že jde o problém česko-český, o českou vyčůranost. To je jistě pravda, zvlášť, když jsme neuměli zařídit ratifikaci a kdyby Američané pokračovali, mohli by nás za zrádce považovat oni. Důležitější ale je, že jde spíše o problém americko-americký. Čeští diplomaté a vyjednavači podcenili míru nevraživosti a nedůvěry mezi Demokraty a Republikány a diskontinuitu, která z toho vyplývá. Vezměmě si texty Hillary Clintonové a Strobe Talbotta v dnešních FT. Z obou plyne, že Bushem prosazovaný systém nemohl fungovat a bývalý Clintonův poradce Talbott dokonce tvrdí, že byl “flawed“, tedy “vadný”. Míra polarizace americké politiky a společnosti je dnes bohužel taková, že střídající se administrativy zpochybňují svou vlastní integritu v bezpečnostní a zahraniční politice, tedy integritu Ameriky jako státu.
…
Je velmi pravděpodobné, že na obranných systémech navrhovaných do budoucna, budeme muset více finančně participovat. O tom výborně píšeDaniel Anýž v HN. Možná to nakonec není od věci. Dostáváme se totiž k filozofické otázce, jestli si člověk více váží věcí, na které si ušetří než těch, které dostane zdarma.
Totéž se týká energetické bezpečnosti. Tu za nás také nezajistí nikdo jiný než my sami. V lepším případě nám může někdo pomoci. Chceme-li omezit závislost na Rusku, musíme to být my, kdo bude investovat do nákladných alternativních plynovodů, přístavních zařízení apod. Válka o sféry vlivu v Evropě se povede především přes energetiku, roury a kohoutky. Jde o důležitější, jednodušší a šikovnější věci než rakety.
Američanům může každopádně vrtat hlavou, proč – když se tolik bojíme Rusů – předěláváme Temelín na ruské palivo, proč mezisklad jaderného paliva staví tajemná firma napsaná na ruského konzula v Lichtenštejnsku a proč si vrabci na střeše šuškají o tom, že favoritem na dostavbu Temelína jsou opět Rusové.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
