Václav Klaus jasně řekl, že britští konzervativci si měli vzpomenout, resp. něco dělat dřív. Z toho teď vyplývá, že český prezident patrně připojí svůj podpis ke smlouvě brzy po rozhodnutí Ústavního soudu, tedy jak píše kolegyně Kateřina Šafaříková, možná už před posledním summitem Evropské unie v prosinci.
To se zdá být jaksi dobré - pokud lze věřit Klausovým náznakům (lze to?) příští rok už Česká republika „dělat problémy“ nebude. Jeden, možná dva summity Evropské unie (v říjnu a prosinci) zmařené díky trucovitosti České republiky, to snad není nic hrozného. Vadí to někomu?
Odpověď je jasná. Vadí a bude vadit. A to hodně. Právě v těchto dnech reputace České republiky strašlivě trpí.
I za normálních okolností by bylo neslušné bojkotovat dohodu téměř třiceti účastníků, kteří se rozhodli pozměnit svou institucionální strukturu. Okolnosti ale nejsou normální. Světová i evropská ekonomika se stále nacházejí uprostřed největší ekonomické krize za sedmdesát let. Místo, aby se politici a úředníci mohli soustředit na konkrétní úkoly a agendu, zůstávají díky Čechům v limbu institucionální nejasnosti.
Všechny konkrétní věci, jako vznik nové evropské komise, výběr unijního prezidenta i představitele pro zahraniční politiku – to všechno Česká republika protahuje a nesmírně komplikuje.
Má to přesah i mimo Evropu. Má-li vzniknout skupina G-4, kde bude Evropu reprezentovat jeden představitel, česká politika vznik tohoto konceptu, na kterém mají zájem i Američané, nabourává.
Česká republika také například poškozuje celý koncept a tedy i reputaci švédského předsednictví unii. Myslíme si, že si to Švédové a ostatní menší a střední státy nebudou pamatovat?
Zaujaly mne ještě dvě typické „maličkosti“. Titulky světových médií říkají: „Český lídr drží Evropu v šachu“. Jaký český lídr, řekne si asi většina lidí v Česku. Je to váš prezident, takže je to váš lídr, řekne vám americký nebo britský novinář a detaily našeho konstitucionalismu ho už moc nezajímají. Ostatně kolik Čechů zná zpaměti ústavu státu Iowa?
Věc druhá je výrok prezidentského poradce Ladislava Jakla, který nechápe, „na co nám kdy byl evropský komisař.“
Komisař ale není lobbista pro Českou republiku, ale člověk, který má na starosti evropskou agendu a má pomáhat Evropě. Komisař je náš příspěvek Evropě, jejíž jsme součástí.
Nejhorší na celé situaci je, že Češi nejsou schopni vysvětlit, proč to všechno dělají. Mají pocit, že jejich demokracie a ústavní pořádek jsou lepší, efektivnější a více vyvinuté než v západní Evropě? Mají pocit, že jejich politici jsou tradičně a konzistentně lepší než v západní Evropě? Bojí se o své životní prostředí jako Rakušané o své Alpy? Bojí se tranzitní dopravy? Máme méně korupce, máme lepší pravidla? Irům se možná zdálo, že v dobách raketového růstu a přílivu investic je pro ně Lisabonská smlouva ohrožení. Má ale snad Česká republika nižší daně a efektivnější systém sociálních dávek než zbytek Evropy? Nikoli.
Potíž je v tom, že Češi nejsou schopni elementárně definovat své národní zájmy. Pokud je národním zájmem například lepší vzdělání, kvalitnější věda a lepší kultura, lepší životní prostředí a méně korupce, pak není jasné, jak by tomu mohla škodit Lisabonská smlouva. Pokud je národním zájmem energetická diversifikace a bezpečnost, pak by nám mělo být jasné, že bez silné unie se nezmůžeme vůbec na nic. Pokud je českým zájmem maximální příliv a efektivní využití evropských peněz, pak už vůbec není jasné, proč děláme problémy.
Proč jsou Češi euroskeptici, ptají se mě už pár dní různí západní novináři. Nejsou - je to jenom náš prezident a pár jeho poskoků, kteří mu lezou do zadku – odpovídám většinou. Tak to asi není, protože jinak byste si ho nezvolili. Ale my jsme ho nezvolili přímo, odpovídám. To už většinou cizí novináře moc nezajímá. „Czech leader“ je „český lídr.“ A basta fidli.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
