Dnes k tématu, které - zdá se - stravuje českou veřejnost. Jsem kritizován, že jsem si v textu pro Radiožurnál dovolil srovnávat studium marxismu na vysoké škole v 70. a 80. letech se studiem VUMLu.
Takže se to pokusím vysvětlit znovu. Vůbec nejsem nadšený z toho, že Jiří Pernes na VUMLu studoval a ve zmíněném textu jsem napsal, že bych raději na postu šéfa ústavu viděl nějakého zasloužilého odpůrce či kritika režimu.
Jenže tak pravidla bohužel nastavena nejsou. Ředitelem ústavu smí být pouze historik a dokonce musí mít několikaletou praxi z vedení instituce. Kolik lidí se nám do takové kategorie vejde? Najdeme starší historiky, kteří byli někdy v KSČ (to pan Pernes nebyl) nebo dokonce byli agenti StB (to Pernes také nebyl). Historici mladší 35 let zažili totalitu jenom jako děti a já se osobně musím přiznat k tomu, že s mladíky, kteří mne poučují o tom, jaké názory má mít správný antikomunista, mám poněkud problém. Ale budiž – každopádně nemohou mít tito lidé dlouholetou praxi z řízení čehokoliv. Aby bylo jasno: ta pravidla pro výběr ředitele jsem nevymyslel ani já, ani pan Pernes.
Nyní ke srovnání studia marxismu na vysoké škole a VUMLu. Na některých školách jako například na VŠE (a nedovedu si představit, že na jedné z nejvíce politických škol - tedy na žurnalistice – to bylo jinak) se v 70. a 80. letech skládaly čtyři poměrně těžké zkoušky z marxismu-leninismu.
Pokud někdo tyto zkoušky absolvoval, posílání na VUML už nebylo jaksi třeba.
Jaké měl známky z marxismu na žurnalistice v 80. letech dnes kovaný antikomunista Pavel Žáček? A pokud měl jedničky, přiznal to radě ústavu a vyjádřil dostatečnou lítost? Přiznal se ke členství ve fakultním výboru SSM?
Studenty, kteří absolvovali vysokou školu před nástupem normalizace, resp. před schválením poučení z krizového vývoje nebo v 60. letech, považoval režim za nedostatečně proškolené z marxismu (mohl je přece učit v 60. letech někdo podezřelý, nepřiměřeně reformní či liberální). VUML se též považoval za nástroj jisté buzerace. Režim potřeboval vedoucí pracovníky především ty místního a okresního formátu ponížit a ukázat jim, kdo je v zemi pánem.
Je mi líto, že na to pan Pernes kvůli kariéře přistoupil, ale rozhodně jsem dalek toho, ho za to soudit. Co se mé maličkosti týče, žádnou kariéru za komunismu jsem si nebudoval (živil jsem se prací v kotelně), ani jsem nevymýšlel pravidla pro výběr ředitele ústavu. V případě pana Pernese si ale myslím, že dělat ředitele místního muzea o pěti zaměstnancích včetně uklízečky, žádná kariéra (ve smyslu slova kariéra jak ho chápu já) nebyla.
Z toho, co někteří kolegové vyvozují o provinění Pernese jsem opravdu poněkud zaskočen. Kolega Adam Šůra dokonce Pernese vyzývá, aby se veřejně kál ze svých hříchů jako apoštol Pavel, o kterém sám Šůra tvrdí, že mučil křesťany. Koho proboha mučil Pernes? Komu ubližoval? A kolega Ondřej Kundra Pernese dokonce srovnává s Čunkem.
Když už jsme u těch křesťanských příměrů (nevím jestli je vkusné je používat), poněkud důležitým principem je horizontální nekomunikovatelnost svědomí. Svědomí je spojnicí mezi člověkem a bohem (příp. transcendentnem). Pozorovatelům, sousedům a novinářům do svědomí bližních nic není, protože o něm nic nevědí a vědět nemohou. Jestli pana Pernese trápí rok VUMLu nebo ne, je mezi ním a někým nahoře.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
