Protože teď budu na pár dní pracovně v cizině, vrátím se dnes k diskusi o novinářské etice a případu Pandury, kterou jsem otevřel v Auditu před pár týdny.
Na můj text, který kritizoval nadužívání zpravodajské techniky, vytváření umělých identit, umělých situací, testování charakteru a provokací, reagoval zástupce šéfredaktora MfDnes Michal Musil na svém blogu.
Odpověď Michala Musila stojí za přečtení, je slušná a dobře vyargumentovaná, přesto na většině toho, co jsem sepsal, musím jaksi trvat.
Nejprve k tomu, co je mi do toho. Živím se sice již řádku let především jako ekonomický komentátor, pořád se ale považuji za investigativního reportéra na dočasném odpočinku. Celá 90. léta jsem se zabýval finanční kriminalitou, především tunelováním bank a fondů, a troufám si tvrdit, že úspěšně. Žádné provokace jsem k tomu nepoužíval a nikdy mi nikdo nic nedával na stříbrném podnose. Mimojiné, nemluvil jsem tehdy ani s policií, ani s tajnými službami. Ne že by mi vadilo, že to někdo dělá, ale policie se v 90. letech vysokou ekonomickou a finanční kriminalitou prostě vůbec nezabývala.
Definici „investigativní žurnalistiky“ si já osobně představuji jako neuvěřitelně úpornou práci, jako trpělivé sbírání kousíčků informací, které vás posunou o milimetr dál. Když absolvujete stovky schůzek a stovky telefonů (a pro své okolí vypadáte jako blázen), přijede vám osud naproti a dostanete se o kousek dál.
Řízenou provokaci, považuji za úplně poslední a vyjímečnou možnost, v extrémně důležitých případech, pokud si novinář odpracuje tu naprosto úpornou detailní práci před tím. Nejsem schopen přistoupit na to, že se místo úmorného a úporného sběru informací rovnou provokuje a převléká.
Uznávám však, že když se novinář nechá zavřít do blázince, který je podezřelý z mučení a zneužívání, lze to považovat za dokumentaci toho, co by se v ústavu dělo tak jako tak. Osobně velmi obdivuji třeba práci Martina Vidláka z Lidových novin, který se nechal zaměstnat na několik týdnů mezi Mongoly a Vietnamce do plzeňské montovny a popsal metody novodobého otrokářství.
Souhlasím s tím, že častější používání provokací je asi do určité míry globální fenomén. Nejsem si však jist, že je taková žurnalistika efektivnější a vůbec si nemyslím, že zvedá prestiž profese. Obávám se, že je spíše doprovodným jevem jejího úpadku.
A pořád je tu ta otázka, kdo bude hlídat novinářského hlídače. Co když začnou politici a policisté provokovat novináře?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
