Korupční, nikoli zelená saň

Jaderný inženýr Radek Škoda napsal pro server ihned.cz článek „Zelená saň vybírá daň“, kde na složence pro svou domácnost předvádí kolonku „cena za podporu výkupu“.

V poslední době to není vůbec nic originálního. Gigantický průšvih se špatně nastavenými smlouvami na podporu tzv. fotovoltaiky se svádí „na zelené“ (jen teď přesně nevím, na jaké zelené, jestli na Stranu zelených a její období ve vládě, nebo na všechna „zelená“ hnutí či aktivisty apod.). Ono se není co divit. Kdo si nechce nebo nemá čas moc namáhat hlavu, nic jiného ho nenapadne („zelení“ to přece chtěli a měli ministra), takže lecjaký chytrák ví, že toho je třeba využít.

Tedy ne že by „zelení“ nenesli svůj díl odpovědnosti, leč bychom mohli připomenout, že podpora fotovoltaiky a jiných obnovitelných zdrojů je politikou Evropské unie, kde v součtu vládnou křesťanští demokraté, socialisté, konzervativci, liberálové, nacionalisté, a zelení až někde v desáté řadě. Podpora alternativních zdrojů není důsledkem nátlaku zeleného hnutí, ale dávno široce zakořeněného mainstreamového ekologického myšlení v západní Evropě (nikdo v Unii ovšem neříká, že se má něco přehánět mimo rozumné proporce).

Možná není na škodu připomenout, že podpora výkupních cen fotovoltaiky byla schválena dávno před vstupem zelených do vlády. V roce 2005 poslankyně ČSSD Iva Šedivá navrhla pozměňovací návrh, že výkupní cena solární elektřiny smí klesat jen o tři procenta, a nikoli původně navržených deset procent ročně. Sněmovna to schválila. Tehdy ovšem málokdo tušil, jak rychle se budou hroutit výrobní ceny solárních panelů, a těžko si představit, že poslankyně Šedivá byla v roce 2005 nastrčeným koněm už tehdy geniálně připravených mafiánů a spekulantů.

Zelení se dostali do vlády na začátku roku 2007 a vedli ministerstvo životního prostředí. Žádné jiné ministerstvo, tedy ani ministerstvo průmyslu či financí netlačilo na změnu výkupních cen. Když se ceny hroutí u fotoaparátů a počítačů – jak to, že nikdo neodhadl prudký pád cen čínských solárních panelů?

Na začátku roku 2009 už bylo zřejmé, že fotovoltaika vrátí investované peníze rychleji než kasina či organizovaný zločin, a nebyla schopná na to včas zareagovat ani Topolánkova, ani Fischerova vláda, ani Poslanecká sněmovna. Částečně veřejně obchodovatelný ČEZ cpe do fotovoltaiky peníze horem dolem, protože by mu akcionáři mohli vyčítat, že tak nečiní, když je to tak výhodné a ještě ke všemu státem naordinované a garantované.

Vrabci na střeše si povídají o tom, že do fotovoltaiky má nainvestováno přes různé bílé koně kdejaký poslanec, do skvěle návratného schématu napůjčovaly spoustu miliard banky. Zatímco Německo dokáže včas špatně nastavené podmínky změnit, v Česku zjevně řádí korupční, nikoli zelená saň.

Pořád se jenom mluví o tom, jaký je to průšvih, a nic. Řešení je přitom docela jednoduché: prohibitivní daň. Výkupní ceny měnit nelze, ale do daně nikdo nesmí mluvit ani se proti ní nelze odvolávat či arbitrovat. Daň je politikum a stát na ni má právo. Schválně, jestli ji někdo někdy spustí.

V Česku dochází svým způsobem k unikátu: zelených (či z pohledu Západu mainstreamových) myšlenek se zmocní podsvětí a nastalý průšvih se také svádí na zelené. Když zelení navrhnou podchod pro zvířata pod dálnicí (to je snad normální a rozumné?), betonová lobby udělá rovnou velkorysé zalesněné přemostění za několik miliard. A za to, že se staví drahá dálnice, mohou samozřejmě zelení.