Také vám není jasné, proč kompetentní orgány Evropské unie (prezident, komise a různé výbory) jednaly půl roku o ekonomickém vládnutí a výsledkem je jedno velké nic?
Už delší dobu bylo zřejmé, že místo vládnutí tu budou pokuty a rigidity, ale jediná změna byla, že na rozdíl od těch pokut a rigidit stávajících, které nikdo nevymáhal, měly být pokuty uvalovány „automaticky“.
Ale nakonec se francouzský prezident Nikolas Sarkozy dohodl s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, že pokuty „automatické“ nebudou. Procedura uvalování případných sankcí zůstává tedy nadále pod politickou kontrolou. Takže všechno je vlastně jako dřív, kromě toho, že má eurozóna k dispozici ochranný val v podobě Fondu finanční stability (ten už ale existuje od května).
Kromě toho se podařilo další ústupek prosadit Itálii: země, která stáhne schodek rozpočtu pod tři procenta HDP, nesmí být sankcionována za státní dluh vyšší než 100 procent HDP. Ve hře zůstalo jen dočasné (a nikoli automatické) odebrání hlasovacích práv, pro členský stát, který porušuje pravidla.
Proč Němci, kteří na onen „automatismus“ (teď ponechme stranou, jestli je automatismus možný a zda je to dobrý nápad) nejvíce tlačili, tak rychle a tak snadno Francouzům a jihu Evropy ustoupili? A to to ještě vypadá, že po nedávných útocích šéfa německé Bundesbanky Axela Webera na politiku Evropské centrální banky je horkým kandidátem na post šéfa ECB Dominique Strauss-Kahn, tedy Francouz (i když Sarkozymu se to hodí, protože mu odpadá jeden prezidentský protikandidát).
Můžeme asi ponechat stranou názor komentátora německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, že Merkelová pokuty nechce, protože má v úmyslu pravidla sama porušovat. Něco takového lze při dnešní skoro nábožné atmosféře úspornosti v Německu s úspěchem vyloučit. Navíc Německo nedávno schválilo ústavní zákon o vyrovnaném státním rozpočtu, kterému se tamější politici budou muset podřídit.
V průběhu týdne začalo být jasné, co je snad podstatou kompromisu, který byl mezi Sarkozym a Merkelovou údajně narychlo upečen. Fond finanční stability (val) se má změnit v Evropský měnový fond, který se ale nebude soustředit na záchranu zemí, ale na organizaci spořádaného státního bankrotu či dokonce exitu z eurozóny. K něčemu takovému je však třeba změna Lisabonské smlouvy. Ta se prý dá dohodnout formou dodatku k nějaké vstupní smlouvě, Británie prý nakonec souhlasí, protože se vše týká pouze eurozóny a ona sama nebude muset odevzdávat žádné nové pravomoci do Bruselu.
Jak to dopadne, ještě uvidíme. Zatím se zlobí ECB, němečtí politici a novináři. Finové, Nizozemci i Irové. Co to znamená pro nás? Možná další krok směrem k různé integraci eurozóny a zbytku Unie. To možná je ale s hodně velkým M. Možná se může ještě mnohokrát změnit.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
