O tom, zda Itálie vydrží útok finančních investorů jsem včera napsal pro Radiožurnál. Zde je link na audioverzi.
Tady je verze písemná:
Finanční spekulanti už útočí nejen na periferní státy Evropské unie, ale kromě Portugalska, Řecka či Irska nově už i na Itálii. Itálie leží sice na jihu Evropy a lze ji zařadit do tzv. olivovníkového pásu, ale na periferii Evropy opravdu není. To už bychom na předměstí Evropské unie či eurozóny mohli zařadit i takovou Francii. Itálie je mimochodem důležitá země i ve světovém kontextu, je třeba členem skupiny G 8 apod.
Pokud však bude i nadále Evropská unie řídit krizovou situaci měnové unie podobně rozháraně, dezorientovaně a chaoticky, jako to činí dosud, nelze pochopitelně vyloučit, že útoky spekulantů budou sílit i směrem k Itálii. Bude tedy logicky sílit i riziko, že ani Itálie to nakonec nemusí ustát. Primárním důvodem evropské dluhové krize totiž není dluh jako takový, ale zoufalý nesoulad, zmatek, chaos a neschopnost tuto krizi řídit, a to ze strany důležitých evropských vlád a institucí. Toto je primárně krize institucí a pravidel, krize politická, případně krize evropské solidarity a spolupráce, případně krize řízení. Nabízí se námořnický příměr: bouře může přijít, ale ne každý kapitán a jeho důstojníci působí jako potřeštěná a vyplašená motovidla. Je to možná ještě horší, protože se neví, kdo je kapitán a kdo kormidelník, jestli přidat ještě navigátora a jestli za jízdy a v bouři nepředělat plachetnici na parní pohon s tím, že polovina posádky neví, jestli nebude lepší naftový.
Ale zpět k Itálii. Itálie má sice vysoký státní dluh, přes 120 procent HDP, ale důležité je, že valnou většinu tohoto dluhu drží domácí subjekty, především banky. Je-li dluh držen domácími subjekty, je to z hlediska jeho řiditelnosti potenciálně daleko stabilnější situace. Extrémní případ je Japonsko, které má dluh ještě dvakrát větší než Itálie, ale kupují si ho jen Japonci, kteří mají obrovské úspory. I když má Itálie vysoký dluh, má relativně nízký každoroční rozpočtový deficit. Dluh také nenarostl v poslední době jako v případě mnoha jiných zemí.
Italské banky nejsou jižansky rozevláté, jsou to povětšinou instituce přísné a konzervativní, mají třeba více depozit než úvěrů. Koneckonců sever Itálie je z hlediska financí spíše Švýcarskem či Německem než Řeckem. V Itálii se také leccos vyrábí, a to nejen olivy a víno.
Na druhou stranu: Itálie generuje v poslední době pouze chabý růst, tamější vláda není schopna reformovat zatuhlý trh práce a premiér Berlusconi povýšil politickou korupci na systém a částečně privatizoval státní moc. Velké státy nejsou vůči útokům spekulantů imunní, britskou libru si v roce 1992 také namazali na chleba velcí finanční investoři. Kdybych se však měl vsadit, tak řeknu, že Itálie tento útok přece jen ustojí.
(Konec příspěvku pro rozhlas)
…
K tomuto tématu se dnes vyjádřila i mnohá německá média, a to vcelku nezvykle apelativním způsobem. Zdá se, že obavy o Itálii začínají konečně Němce probouzet z letního spánku či letargie. Že by docházelo ke zvratu v německém veřejném mínění? Spiegel on line napsal, že „ve hře je přežití eurozóny s tím, jak vlády trvají na tom, že soukromí investoři ponesou část nákladů (bail in).
Ulrich Becker (http://www.bild.de/news/standards/euro-krise/kommentar-von-ulrich-becker-18826382.bild.html) v Bild Zeitung píše, že „je potřeba zachránit eurozónu, ať to stojí, co to stojí, protože není alternativa. Restrukturalizaci řeckých a portugalských dluhopisů je třeba provést, i když bude nákladná pro veřejné rozpočty.“
Jeho kolega Franz Jozef Wagner deklaruje svou lásku k Itálii (http://www.bild.de/news/standards/franz-josef-wagner/post-von-wagner-18826890.bild.html) a ke zvuku motoru Ferrari, ke Guccimu a Versacemu, k lanýžům, vínu a sýrům. A tvrdí, že nedovolí hamižným finančním spekulantům, aby si Itálii rozebrali.
Financial Times ve svém úvodníku píše také o Itálii. List se plně staví za konverzi dluhopisů podle vzoru latinsko-americké krize (Bradyho dluhopisy) a tvrdí, že nastává politické momentum. Evropská unie či eurozóna bude muset de facto zagarantovat celý dluh periferních zemí EU. Jen to bude muset voličům někdo vysvětlit. Teprve poté, co bude učiněna garance, bude možná jednat o participaci soukromých investorů.
…
Zajímavý je zjevný nesoulad postojů. Zatímco část evropských politiků a analytiků píše o tom, že eurozóně zbývají dny k přežití a chce svolat na konec týdne mimořádný evropský summit (např. francouzský prezident), druhá část evropských politiků odmítá přijmout dramatickou notu. Německá kancléřka se prý nechala slyšet, že summit stačí až po prázdninách.
Na téma prázdnin i Německa jsem napsal text do tištěného Respektu, za ten je však třeba zaplatit skrze SMS, anebo si koupit v trafice celý Respekt.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
