Krize eurozóny se dostává do další fáze. Banky a penzijní fondy po celém světě (ale rovněž banky v Evropě) likvidují svá angažmá v evropských státních dluhopisech a nenakupují nové emise. Podobně jako po pádu Lehman Brothers si banky pomalu přestávají půjčovat navzájem a brzy omezí úvěrování reálné ekonomiky. Tato nová krize zcela jistě nezůstane jen v Evropě, ale přelije se zcela určitě i do USA.
Situaci dobře shrnuje tato zpravodajská analýza v deníku New York Times.
…
Zde je ještě dodatek k pondělnímu tématu auditu z pera Huga Dixona. Dixon se domnívá, že kdyby se Evropská centrální banka stala věřitelem poslední instance, vyřeší tři problémy najednou: odstraní hrozbu druhé recese, zabrání tzv. credit crunch (neochota bank poskytovat úvěry) a zabrání vytlačení Itálie a Španělska z dluhopisového trhu.
ECB podle Dixona má k jednání legální mandát, protože v tuto chvíli jde už bezpochyby o stabilitu celého evropského finančního sektoru.
…
Musím se přiznat, že ač jsem nyní na skok v USA, místní dění jako demonstrace na Wall Street či výběr republikánského kandidáta na prezidenta mne zase moc nebere za srdce. V Evropě se totiž věci vyvíjejí bohužel tak neblaze, že vše ostatní vedle toho bledne. A to nejen abstraktně, ale i fakticky: případné krachy států a bank v Evropě smetou naděje na růst i v Americe (a více práce pro mladé lidi v USA pak stejně nebude a taktéž se nezlepší sociální prostupnost).
…
Nyní pár výpisků z četby. Andy Reinhardt se v Business Week zamýšlí nad tím, zda vláda technokratů v Řecku a Itálii znamená méně demokracie. Nikoli. Zvolené elity chtějí pouze rozhodovat či zachovat si moc (rule), nikoli vládnout (govern). Je to „srabárna“, ale není to nedemokratické.
Americká politika je podle autora také polarizovaná i paralyzovaná a možná by jí také prospěla technokratická administrativa, která prosadí konsenzus. To se v USA ale nikdy nestane. Jenže nové pravidlo o tom, že rozpočtové škrty se budou spouštět automaticky, také není zrovna demokratické.
…
Edward Hadas se zamýšlí nad tím, jaké historické síly cloumají Evropou. Tahouny integrace byly jednak obavy z války. To přineslo nebývalých šedesát let míru. Touha po míru jako historická hybná síla není ale vůbec samozřejmost. Ještě Hegel byl přesvědčen, že právě války jsou nositelem historického pokroku.
Druhou historickou silou integrace je touha po ekonomické prosperitě. Ani ta není zdaleka tak samozřejmá, pro mnohé evropské vlády je dnes důležitější národní sebeurčení než prosperita.
…
Němci pořád prosazují politickou unii. To je ale možná cíl do budoucna. Momentálně to ale neřeší vůbec nic. The Daily Telegraph cituje z šestistránkového dokumentu německého ministerstva zahraničí, který stanovuje cestu k politické unii. Evropský měnový fond má mít právo zavádět v některých zemích nucenou správu.
David Cameron proti tomu prý nic nemá, hlavně že mu prý Merkelová slíbila, že Británie bude mít výjimku z Tobinovy daně (v tom případě ale nebude možné Tobinovu daň vůbec zavést).
…
The New York Times přinesl článek o Bernardu Connollym, který v knize Shnilé srdce Evropy předpověděl zánik eurozóny, a proto je dnes žádaným finančním poradcem. Connolly žije v Americe, publicitě se vyhýbá.
…
Gillian Tettová vzpomíná na rozpad měnové unie v bývalém Sovětském svazu, na období barterových obchodů a doufá, že v Evropě to snad bude probíhat spořádaně a nebude se platit olivami.
Autora Auditu v této souvislosti napadlo, že „oliva“ bude dobrý název pro jižní euro.
…
Bethany McLeanová analyzuje a sumarizuje krátkou historii provizorního záchranného valu EFSF, který zatím nadělal více škody než užitku.
Taktéž na Reuters píše Sebastian Tong o tom, jak maďarská vláda svádí neblahé důsledky své populistické politiky na krizi eurozóny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
