Komentátor Lidových novin Daniel Kaiser píše ve včerejším komentáři LN pod názvem Domestikovaná dáma, že „to, co předvádí velvyslankyně při EU Milena Vicenová, překonává všechna očekávání. Diplomatka české vládě veřejně radí účast na pomoci eurozóně, což v kontextu minulých týdnů znamená především půjčku MMF.“
V textu se dále píše, že „česká velvyslankyně v Bruselu, která prosazuje u své vlády politiku prostředí, do kterého ji vláda vyslala, objektivně není normální… Velvyslankyně Vicenová evidentně přetahuje a vláda by ji měla odvolat.“
Na texty Daniela Kaisera většinou nereaguji, když už se ale vkládá do pozice státního kádrováka, který nařizuje vyčistit vše ideologicky nesprávné, tak se neudržím.
Zaprvé je, myslím, pryč doba, kdy k profesím jako ambasador či soudce patřila jakási slovutná, tajemná mlčenlivost. V otevřené, liberální, informační společnosti se mi zdá rozumné, že soudce má odvahu vysvětlovat médiím příčiny svého rozhodnutí a stejně tak by měl mít velvyslanec právo vysvětlovat, co považuje za důležité a správné, protože má nepochybně přístup k informacím a uvědomuje si souvislosti.
Česká vláda s penězi pro MMF váhá a nechává si otevřená vrátka, nic definitivně nerozhodla. V takové chvíli je jedině správné, že velvyslankyně Vicenová vyslovila svůj názor.
Navíc: O jakém vlivu bruselského prostředí tu Kaiser mluví? S většinou nových nápadů, jak řešit krizi eurozóny, přicházejí summity šéfů národních států, případně duo Sarkozy–Merkelová. Evropská byrokracie je v podstatě odstavena na vedlejší kolej (podle mne bohužel – rádoby akčnější politici dosud s ničím dvakrát přesvědčivým nepřišli).
Existuje u nás státem hrazená školní výchova o zločinech komunismu, kterou provozuje státní ústav a spřátelené neziskové organizace. Co je to však platné, když nechápeme, co je to komunistické či bolševické myšlení a chování? Já osobně bolševické myšlení a chování chápu jako snahu o potlačení a likvidaci jiného názoru, než je ten můj jediný správný.
Pokud tohle nechápeme, můžeme společnost tisíckrát vychovávat o zločinech komunismu a nebude nám to nic platné.
U včerejších LN ještě zůstanu. O stránku vedle přemítá Jiří Peňás při příležitosti výročí Charty 77, jaká je dnes věc tak velká a závažná, pro kterou stojí za to riskovat relativní pohodlí a dobré bydlo?
Já to vidím ne ve velkých věcech, ale ve věcech relativně drobných a každodenních. Například je možné stavět se ideologickému kádrování, které je vydávané za názor listu, v médiu, kde pracuji, i když mi to může přinést jedině ty drobné nepříjemnosti, ústrky a opovržení ze strany vrchních kádrováků.
Luboš Palata tak ostatně činí ve skvělém včerejším článku o dánském předsednictví. Klik na to dát neumím, protože LN – ani v citacích – na internetu nejsou.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
