Čím častěji a naléhavěji se evropští lídři scházejí, buď na summitech, nebo jenom ve dvou (jako včera duo Merkelová–Sarkozy), tím více má člověk pocit, že přicházejí s nápady, které nemají s krizí eurozóny vůbec nic společného nebo s ní vůbec nesouvisejí.
Možnosti jsou dvě. Buď se ve skutečnosti jedná o něčem úplně jiném (a veřejnost se to nesmí dozvědět), nebo vedení Evropy padlo do rukou mimozemšťanů. Auto má propíchnuté gumy a zavařený motor, ale šéfové spravují stěrače.
Vezměme si, co zaznělo po včerejší schůzce Merkelová–Sarkozy. Přestože se ekonomové shodují v tom, že tzv. Tobinovu daň z finančních transakcí má smysl zavádět pouze globálně, případně celoevropsky (to už si myslí méně lidí), Francouzi podle svého prezidenta zavedou tuto daň patrně sami, protože Němci s tím váhají a Francouzi budou mít prezidentské volby. Zavádět nyní nějakou daň z úvěrů či vkladů (když všichni chtějí, aby banky více půjčovaly) je nesmysl. Stejně tak je nesmysl danit dluhopisy, když všichni potřebují, aby si lidé dluhopisy kupovali.
Daň z finančních derivátů nejde rychle zavést, protože mnohé finanční deriváty jsou obtížně dohledatelné, takže z celé slavné Tobinovy daně zbude zvláštní 0,1 procenta z akciových obchodů. Francie trochu masochisticky ztrestá svůj akciový trh a tím končíme. Jak to souvisí s krizí eurozóny, nevíme a nechápeme.
S realitou nesouvisí ani oznámení, že nová evropská dohoda bude schválena do konce ledna. Zatím se očekává, že státy se zavážou k přijetí ústavních dodatků o vyrovnaných či spořádaných rozpočtech a nějaká bruselská autorita to bude kontrolovat a vymáhat, přičemž to druhé se možná nestihne dohodnout.
Vězme, že takovou dohoda, i kdyby se v praxi dodržovala a platila už před deseti lety, by vůbec nezabránila krizi, ve které se eurozóna nyní ocitla.
Předchozí kritéria Paktu stability a růstu byla od roku 1999 porušena celkem sedmdesátkrát, kritérium o tříprocentním schodku bylo kvůli recesi porušeno třicetkrát. Německo i Francie porušily kritéria celkem šestkrát. Opravdu si někdo vážně myslí, že někdy v budoucnu udělí Německo pokutu Francii nebo naopak?
Veřejné finance Irska a Španělska byly před krizí naprosto v pořádku, italský dluh ani schodek se nezvyšoval, země ale není schopna generovat hospodářský růst.
Irsko zažilo bankovní a realitní bublinu, Španělsko především realitní bublinu. Teprve skutečnost, že prasklé bubliny musí sanovat státní rozpočet, způsobila zhoršení fiskální pozice. Celosvětová finanční krize roku 2008 obnažila ekonomické základy Španělska, Itálie a Irska a potvrdila, že nejsou zdaleka tak silné a zdravé, jak se předtím zdálo, přestože fiskální pozice těchto zemí nebyla před krizí horší než ta německá či francouzská. Inu, státní rozpočet není dozajista všechno.
Odpovídají evropští lídři na to, jak propichovat bubliny soukromých aktiv? Zajímají se o to, jak to nastavit, aby státní regulace a finanční dohled nepůsobily procyklicky, ale proticyklicky? Nikoli, odpověď či reakci na tento fenomén nikdo nepřináší.
Duo Merkelová–Sarkozy vyjádřilo také obavy z toho, jak se vyvíjí situace v Řecku, a místo padesátiprocentní participace soukromých finančních investorů na očesání řeckého dluhu se nyní navrhuje šedesátiprocentní participace. Soukromé banky či penzijní fondy mají odepsat až 60 procent řeckého dluhu. Potíž je v tom, že Evropská centrální banka v tuto chvíli podporuje pravý opak: nechce participaci soukromých investorů, respektive bank. Naopak se snaží injekcemi likvidity vrátit důvěru na bankovní a mezibankovní trh a zabránit tzv. credit crunch, tedy prudkému omezení úvěrování ekonomiky.
V Berlíně taktéž nebyla zodpovězena otázka, jak se pokusit v Evropě probudit hospodářský růst. Tedy nějaké nápady tu jsou, třeba na větší pružnost pracovního trhu – jenže pokud se především škrtá a zvyšují daně, nemůže být o růstu ani řeči.
Místo aby se situace zlepšovala, politici a lídři jsou stále více mimo čas a prostor, česky mimo mísu: v diagnostice, v první pomoci i v léčebném plánu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
