Pokud pomineme desítky malých špatných zpráv, přišla z Evropy v posledních měsících jedna zásadní dobrá zpráva: paniku na finančních trzích se podařilo zastavit – banky v západní Evropě nehoří, Itálie ani Francie neodcházejí ze systému společné evropské měny apod. Vyhlídky sice nejsou růžové, ale katastrofa už prostě nehrozí.
Z Ameriky přicházejí vysloveně dobré zprávy. Nezaměstnanost konečně klesá, hospodářství se oživuje a burzy rostou. Aby to však na světě nebylo tak jednoduché a snadné, začali mnozí ekonomové a mnohá média věštit pro změnu krach a brzký prudký pád Číny. Za všechny další příklady dávám nahlédnout do dvou zajímavých textů, například od ekonoma Satyajita Dase nebo Michaela Pettise.
Na úvod ale jednu poznámku. Ekonomové po celém světě si vykoledovali velký posměch, protože prakticky nikdo z nich nepředpověděl finanční krizi roku 2008: nedařilo se akademikům, bankéřům, vládním ekonomům ani nadnárodním institucím.
Proto lze očekávat souboj a rivalitu: kdo první včas a přesně předpoví prasknutí čínské bubliny, ten bude slavný a uctívaný. Ekonomové si totiž například pamatují, kdo navzdory posměchu přesně předpověděl mexickou krizi v roce 1995, a to jak její načasování, tak i rozsah: byl to Rudi Dornbusch. Kdo bude druhý Dornbusch, věštec osudu Číny?
Další věc je kontext. Jednou to přijít musí, říká si leckdo. Japonský ekonomický zázrak se zastavil na počátku 90. let, v téže době si váhavě počínalo i Německo (druhá poválečná hvězda), přestože to bylo do značné míry dáno vysokými náklady sjednocení. Všechny rychle se rozvíjející se ekonomiky si také zažily nějaký svůj prudký pád: kromě mexické krize roku 1995 tu byla asijská krize roku 1997, pak krize ruská nebo krize argentinská. Takže – kdy přijdou na řadu ti Číňané?
Jenže pokud Čína roste razantně čtvrt století, zrovna zkušenosti Japonska i Německa naznačují, že může ještě třeba dvě desetiletí pokračovat.
Na druhou stranu jsou zde i reálné a odůvodněné obavy. Výše zmíněné obavy totiž do značné míry vycházejí z materiálu, který o Číně připravuje Světová banka a který dosud nebyl oficiálně zveřejněn.
Hlavním zdrojem obav je to, že v době prudkého ekonomického výpadku v letech 2008 a 2009 čínská vláda napumpovala spoustu úvěrů do nefunkčních státních podniků, regionů a místních samospráv.
Ekonom Das například upozorňuje, že čínský ekonomický systém je hluboce vadný a křehký. Schopnost Číny podporovat globální ekonomický a finanční systém je přeceňována. Každá hostina – jak říká čínské přísloví – jednou skončí.
Čína je sice světovým centrem výroby a spolu se zeměmi BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) zachraňuje v posledních letech ekonomický růst, jenže si jaksi nikdo příliš nepovšiml toho, za jakou cenu se před čtyřmi lety Čína vyhnula světové finanční krizi. Na konci roku 2008 oznámila Čína fiskální stimuly ve výši 600 miliard dolarů, což je relativně málo. Stimuly skrze úvěry od bank byly však daleko větší. Pokud se vezmou do součtu nadstandardní pobídkové úvěry bank, šlo o stimul ve výši 15 % HDP, tedy jeden z největších na světě. Nové úvěry od čínských bank v letech 2009 a 2010 činily celých 40 procent HDP. Za poslední dva roky se úvěry čínskému hospodářství zvýšily o 50 procent. Vznikly zde obrovské bubliny především v nemovitostech a na akciových trzích.
James Chanos, investor v hedgeových fondech, například tvrdí, že Čína představuje tisíckrát horší Dubaj.
Michael Pettis, ekonom z pekingské univerzity, se domnívá, že špatné úvěry začnou absorbovat finanční zdroje a omezí domácí spotřebu. Podobně jako Japonci po prasknutí bubliny na počátku 90. let budou časem i čínské domácnosti nuceny zachraňovat čínské banky: úrokové míry z vkladů se sníží, z úvěrů porostou. Dojde k velkému transferu bohatství, od domácností směrem k jiným segmentům ekonomiky.
Vývoj mnoha oblastí v Číně vykazuje znaky neproduktivní bubliny. Do čínské železnice se má investovat 300 miliard dolarů. Čínská železnice se z hlediska počtu kilometrů ocitne na druhém místě za USA, předstihne Indii. Čína rychle investuje do stovek kilometrů nových sítí rychlovlaků. Staví se nová letiště jen padesát kilometrů od těch už fungujících. V Číně existují celá města duchů a prázdných nákupních center.
Jsou tyto investice návratné? Leckdo se domnívá, že Čína by spíše potřebovala investice do zablácených cest mezi vesnicemi a městečky než nablýskané rychlovlaky, které si obyčejní Číňané stejně nebudou moci dovolit a které jsou do značné míry pouze věcí prestiže.
Ve výčtu varujících zpráv bychom mohli dlouho pokračovat. Jak to nakonec dopadne, teprve uvidíme. Čínskou vládu totiž nelze jen tak podceňovat. Výše uvedených informací si je dobře vědoma a jistě připravuje krizové a alternativní scénáře.
…
Španělsko si včera vyjednalo výjimku či dočasné mírnější zacházení ve věci smlouvy o rozpočtové odpovědnosti, tedy konkrétně ve věci schodku. To jaksi nepřekvapí, protože další prudké či ukvapené škrty už jenom zhorší propad hospodářství a výběr daní a zase zhorší schodek.
Tato skutečnost samozřejmě u nás povzbudí ty, kteří bagatelizují Nečasovo nepřipojení se k rozpočtové odpovědnosti. Co je to za smlouvu, když se z ní udělují výjimky už před ratifikací?
K tématu jsem napsal poznámku pro včerejší Radiožurnál:
Dostává se Česká republika kvůli tomu, že premiér Nečas odmítá podepsat smlouvu o fiskální odpovědnosti, v Evropě do izolace? Dovolím si přidat také svůj skromný názor. Když to vezmeme geograficky, tak každá ze zemí, s nimiž sousedíme, smlouvu podepsala. Takže jde o izolaci doslovně a podle definice.
Jak fatální je? Zde se nabízí odpověď, že nijak hrozná, protože se ke smlouvě můžeme kdykoli připojit a naskočit na rozjetý vagon. I tak je však napáchaná škoda. Chceme pomáhat v krizi, nebo se povýšeně pošklebovat stranou?
Sama smlouva krizi eurozóny nezažehná, protože míří pouze na jeden její aspekt – veřejné finance. Nebezpečí bublin soukromých dluhů, obchodní nerovnováhy mezi severem a jihem a podkapitalizované banky nic neřeší. Kompakt stejně tak nemíří na institucionální nedostatečnost společné měny.
Na druhou stranu kompakt nikomu a ničemu neškodí a země, která chce být sama fiskálně zodpovědná a mít svou vlastní fiskální ústavu, nemá co ztratit. Eurozónu určitě čeká institucionální pohyb a dynamika, tedy změny dalších smluv, proto je lepší být u toho než stát mimo.
Pokud budeme stát dlouhodobě stranou, ocitneme se blíže zájmového vlivu Ruska, který je i tak příliš silný, protože na Rusku jsme totálně energeticky závislí. Vymlouvat se, že v Irsku bude o tzv. kompaktu referendum a že Španělsko už žádá o dočasnou výjimku, je poněkud mimo mísu. Referendum se týká ratifikačního procesu, nikoli podpisu smlouvy. Irové navíc řeknou ano. V opačném případě by přišli o peníze ze záchranného valu. A žádat o výjimku z platné smlouvy je něco jiného než nepodepsat.
S Británií nemáme společné zájmy kromě otevřeného obchodu a je pravda, že britští konzervativci používají čas od času českou ODS a Hrad jako příslovečné užitečné idioty. Větší kus pravdy však je, že v Londýně ze svých nových spojenců nejsou vůbec nadšeni. Bývalá supervelmoc by symbolicky potřebovala, aby se s ní bratřil někdo jiný a důležitější.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
