Co je to za krizi?

Od roku 2008 se ve světě s rozličnou intenzitou, naléhavostí a mírou apokalyptičnosti mluví o krizi. Jenže ani krize už jaksi nejsou, co bývaly, protože dříve krize znamenaly katarzi, probuzení, obrození, zárodek něčeho nového, nějakého nového směřování, hledání nových cílů.

Zároveň krize dříve znamenaly, že se elity, osobnosti a lidé se schopností vést druhé vracejí do politiky. V dobách prosperity a všeobecného pohodlí pracují totiž osobnosti, tedy „nejlepší synové a dcery toho kterého národa“ v mravním i vzdělanostním smyslu, v soukromém sektoru. Teprve krize, která znamená určité ohrožení společnosti, má tu moc způsobit, že elity se navracejí do politiky. Jenže to se neděje! Kde jsou lídři, kde jsou vizionáři? Kancléřka Merkelová je jako sedící kachna, prezident Hollande šedivá myš, Mario Monti suchý ekonom (o Česku raději nemluvě) a Rajoy je už na počátku kariéry odepsaná postava. Je to tedy vůbec krize, nebo jenom postupná stagnace a úpadek? A je to tím, že špatná ekonomická situace způsobuje jistě všem dostatek stresu, ale takřka nikdo nemá hlad a takřka nikdo nemrzne?

Něco podobného už jsem párkrát sepsal, ale teď se k tématu dostal ve skvělém textu Hugo Dixon z Reuters. Podle něj dochází k devalvaci slova krize. V řečtině slovo krize znamená soud či zúčtování. Hříšníci jdou do pekla, ale ctnostní lidé do nebe. Podobný koncept existuje v čínštině. Znaky, resp. obrázky blízké krizi představují podobný koncept: nebezpečí a příležitost zároveň.

Krize je chvíle, kdy se lidé musejí rychle rozhodovat pod obrovským tlakem. Jedna cesta pak vede k chaosu, druhá ke katarzi a očištění.

Specialisté na krize jako Charles Kindleberger rozlišují pět fází finanční krize: exogenní pozitivní šok, nafukování bubliny, tíseň (mnozí začínají chápat, že bublina není udržitelná a že večírek nemůže trvat věčně), srážka či pád a nakonec deprese.

Pro bublinu je typicky charakteristická mánie a popírání (state of denial), jako jsme byli svědky v roce 2007, apod.