Margaret Thatcherová vejde do dějin jako politička, jejíž význam a dosah mnohonásobně převýšil význam země, které vládla. Byla iniciátorkou celé jedné agendy, konceptu, jenž stále ještě leckde po světě inspiruje a může inspirovat.
V postkomunistické Evropě si ji vždy budeme pamatovat jako političku, která svým tvrdým postupem pomohla komunismu do hrobu. Sovětský režim se sice zhroutil především sám, vnitřní implozí, ale osobnosti jako Reagan, Thatcherová i Gorbačov tomu pádu hodně pomohly.
Teprve válka o Falklandy udělala z Thatcherové jednoho ze světových lídrů: paradoxně to byla válka s pravicovým režimem, ale ukázala sílu a neústupnost, kterou museli začít brát velmi vážně i v Moskvě.
Když však člověk poslouchá a čte v souvislosti s jejím úmrtím některá hodnocení českých politiků, má dojem, že paní baronka byla autorkou nejen inspirujících konceptů, ale i univerzálního a nepřekonatelného přístupu, který platí vždy a všude, tedy snad dokonce věčně.
Od té doby se na ostrovech vystřídaly (či objevily v politice) další zajímavé vize a koncepty, soustředěnost na Thatcherovou v české kotlině snad souvisí s tím, že na přelomu 80. a 90. let si lídři české pravice naposledy něco četli.
Přitom bývalá předsedkyně vlády byla pouze v pravou dobu na pravém místě, musela reagovat na konkrétní výzvy ve své době a ve své zemi. Moc odborů se v Británii 70. let skutečně vymkla z kloubů a racionálních dimenzí, tamější socialismus vedl k úpadku a průmysl ztratil konkurenceschopnost. Země trpěla dnes nepředstavitelně vysokou inflací a na vlnu znárodňování bylo třeba reagovat privatizací a deregulací a na šlendrián podporou podnikavosti.
Dnešní doba má úplně jiné výzvy i příklady. Místo inflace leckde ve vyspělém světě hrozí nebo zapouští kořeny deflace, Británie se dosud nevzpamatovala z šoku, kdy bankovní sektor – tedy symbol podnikavosti – museli zachraňovat obyčejní daňoví poplatníci. Mluví se o tom, jak má být velké bankovnictví a jaký je jeho smysl. Obavy z egalitářství vystřídaly v anglosaském světě obavy z dramaticky rostoucí příjmové nerovnosti, která oslabuje střední třídu, a tedy i její koupěschopnost. Dříve se myslelo, že příjmová nerovnost podněcuje aspiraci, tedy i ekonomický růst. Ekonomové nevědí, co s bankovnictvím, co s ochranou vkladatelů, nevědí, jak snižovat schodky v době recese, nevědí, zda škodí, či prospívají nulové úroky. Na to všechno nenabízí thatcherismus žádnou odpověď.
Každý chvilku tahá pilku. V 80. letech se svět zhlížel v japonském ekonomickém modelu, v 90. letech v anglosaském, dnes je v módě německý a skandinávský model a za čas to bude zase něco úplně jiného.
Omezovat odbory není třeba vždy a všude. A také nejsou odbory jako odbory. Německo si v nultém desetiletí vyjednalo s odbory konsenzus o reformách trhu práce a mzdové zdrženlivosti, z něhož profituje dodnes. Nordické státy mají tradičně silné odbory, přitom jsou to státy, kde se byznysu líbí nejvíc na světě.
Leccos z ideologie thatcherismu může však stále inspirovat na jihu Evropy: v Řecku či Itálii potřebují privatizovat, liberalizovat, deregulovat trh práce.
A leccos z thatcherismu přetrvá: nikdo na světě si už nemyslí a nechce (a ani si nedovede představit), aby telefonní operátoři, automobilky nebo letecké společnosti byli monopolní, státem vlastněný podnik.
Česká politika stále neví, jakou tradici či úzus chce v této zemi založit. ČSSD do značné míry až příliš prorůstá právě s odbory a pravicové vlády rozhodně nechtějí s odbory budovat nějaký německý, rakouský či skandinávský konsenzus. Co tu nakonec zapustí kořeny?
Jinak česká inspirace Thatcherovou měla – jako ostatně v lecčem jiném – podobu spíše verbální, a jakkoli Václav Klaus baronku vzýval, doma vařil svoje knedlo-vepřo-zélo. Ve svém slavném střetu s železničními odbory se Klaus položil na lopatky a banky musel zprivatizovat socialista Zeman.
Kapitálovému trhu – symbolu anglosaské podnikavosti, samostatnosti a flexibility – u nás zvoní umíráček, penzijní fondy, které v thatcherovské privatizaci posílily, u nás nejsou zdaleka rozvinuté a důchodová reforma se nedaří. Z pohledu kapitálového trhu a penzijních fondů mává v regionu vlajkou thatcherismu spíše Polsko.
Také je zajímavé, že bývalá britská premiérka byla sice jedinečná osobnost, ale zrodila a vyškolila se v líhni stranických mládežníků. Co se asi rodí v líhních českých stran? A mají vůbec líhně?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
