Kolega Petr Kamberský sepsal provokativní text, který stojí za přečtení a jistě přináší řadu podnětných myšlenek. Jeho potíž ale je, že se primárně soustředí na údajné sociologické trendy, jež mají mít docela hluboké historické kořeny.
Autor představuje svět, který jakoby dokáže abstrahovat od toho, co se v posledních letech v ekonomice, politice a společnosti děje. Vezměme si už titulek: „Čeká nás osm až dvanáct těžkých let.“ Koho „nás“? Myslí tím autor liberální, možná i konzervativní, vzdělanější a snad i reformní voliče povětšinou z hlavního města?
Potíž je v tom, že spousta voličů v této zemi má pocit, že si právě prošli pěti docela těžkými lety. Po pádu Lehman Brothers v září 2008 tehdejší česká vláda a „ekonomická reprezentace“ lidem tvrdila, že se nás americká finanční krize vůbec nedotkne. Následoval propad průmyslu o desítky procent. S krátkou výjimkou roku 2011 je česká ekonomika už pět let v recesi, nezaměstnanost je mnohem vyšší, než na jakou byli lidé po většinu prvního desetiletí zvyklí - i když z pohledu zbytku světa a Evropy nic zvláštního. Mzdy stagnují, či dokonce klesají, mnohem více především starších lidí se bojí, že přijde o práci apod.
Žádná z okolních zemí mizerné růstové výsledky ČR nekopíruje ani se jim neblíží. Roste dokonce už i Maďarsko. Na Evropu to svádět nelze: minulá česká vláda dobrovolně, drasticky a sebepoškozujícím způsobem (snad v zájmu ideologického strašení Řeckem) podvázala ekonomický růst a zcela zbytečně poškodila ekonomiku.
Ten, kdo žije převážně v Praze či v bezprostředním okolí a nelouská pravidelně národohospodářské statistiky, to asi moc nechápe: Praha vesele prosperuje, mzdy rostou, služby rozkvétají. Je potřeba se ale ptát lidí mimo Prahu, jakých pro ně bylo minulých pět let. Možná je to pro jejich volební preference (a tendenci k protestnímu hlasování) mnohem důležitější než sentiment po komunismu či vrozené levicové spády, o kterých píše Kamberský. Většiny populace se prostě ekonomická situace bezprostředně dotýká a právě ekonomická situace je možná mnohem důležitější než to, že se ke slovu údajně hlásí protireformní síly či jakási – dosud ustrkovaná – temnější část české společnosti.
Kamberský píše: „…24 let tady svým způsobem vládly „transformační“ síly, ať už ztělesněné disidentským idealismem Václava Havla či kapitalistickým redukcionismem Václava Klause. Teď nutně přicházejí ke slovu hlasy „toho druhého Česka“ a jen podle délky jejich vlády se ukáže, jak na tom tato země vlastně je.“
No tak nevím. Václav Klaus s reformami přestal v roce 1993, co se pak podařilo ještě prosadit, bylo spíše jemu navzdory. On hájil systém bankovního socialismu a měkkého tržního prostředí, on hájil systém, kdy politici rozhodují o úvěrech, on odmítal standardní regulaci kapitálového trhu, on odmítl spuštění standardních konkurzních řízení (exit ze systému), on odmítal deregulaci nájemného či moderní řízení železnic. Paradoxně to byl až Miloš Zeman, tedy dnes podle autora symbol levicové a protireformní volby, kdo v této zemi nastolil „normální kapitalismus“ skrze privatizaci bank. Dávat rovnítko mezi reformy a Klausovu dobu je prostě nesmysl.
Stejně tak nelze s reformami v poslední dekádě spojovat ani ODS. Já bych si pod slovem „reformní“ s dovolením představoval, že je někdo jaksi „do světa“, že je otevřený, že se zajímá o to, co se ve světě a v Evropě děje, o čem se tam diskutuje, a chce vědět, jak se svět mění (a že se tedy mění). Posledních patnáct let si člověk ODS spojuje především s nevalným zájmem o svět, s ideologickým protievropským štěkáním a s vysloveným šířením nenávisti k Evropské unii. Co je na tom „reformního“, nevím.
Pokusy o reformu zdravotnictví či penzí se pravicové koalici nezdařily. Kdo za to může? Opozice? Levicová společnost?
Je česká společnost extrémně levicová, či rovnostářská? Také nevím. V rámci historického exkurzu asi nelze pominout, co že to komunisté v roce 1946 slibovali (zastávali se soukromého podnikání i soukromého zemědělství). Česká společnost se v rámci svého tradičního modelu zvaného ode zdi ke zdi v posledním desetiletí stala rájem exekutorů (v devadesátých letech se dlužníci nechávali být). Tolerovala by exekutorské rejdy a zneužívání moci vymahačů extrémně rovnostářská společnost? Nehledě na to, že společnost také nějak „protestně“ reaguje na korupci, plýtvání veřejnými prostředky, zkrátka na kvalitu vládnutí apod.
To, že je u nás zdanění živnostníků proti zaměstnancům zvýhodněné příliš, není extrémní levicový názor pana Mládka, ale vadilo to i bývalému ministru financí Kalouskovi a kritizuje to i OECD.
Je-li nějaký trend pro ČR skutečně podstatný, pak jsou to investice minulého režimu do rozvoje venkova (a přerozdělování směrem k venkovu) a opak tohoto trendu dnes. Venkov je všude v okolních zemích baštou konzervatismu a města jsou baštou levice. U nás je to naopak. Je velkou výzvou pro „pravicové reformní elity“, aby se s tím snažily něco dělat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
