Žhavé téma bankovní unie

Bankovní unie v rámci Evropské unie suverénně aspiruje na to stát se nejdůležitějším evropským politickým tématem letošního roku. A bude i žhavým tématem voleb do Evropského parlamentu. Zatímco u nás většina obyčejných voličů moc nechápe, o co v případě bankovní unie jde, a moc je to nezajímá, v takovém Německu už to začíná volební téma být. Zdá se, a je to dokonce pravděpodobné, že především populisté se budou snažit toto poměrně komplikované téma voličům narýsovat v chytlavé formě. O co vlastně jde a o co půjde?

Když to velmi, velmi zjednodušíme, pak v případě bankovní unie se zatím zrodila pouze první fáze, kde je zřejmé, co se stane a jaké to bude mít kontury. Bankovní dohled většiny důležitých bank na půdě Evropské unie přejde pod Evropskou centrální banku, která si k tomu buduje nový aparát a která kvůli tomu přijala stovky nových zaměstnanců. V brzké době provede ECB zátěžové testy jednotlivých evropských bank - a tentokrát je velmi pravděpodobné, že to budou zátěžové testy opravdu přísné a realistické. 

Výsledky zátěžových testů budou jasné a nezpochybnitelné, bude zřejmé, kolik potřebují banky nového kapitálu, a také bude evidentní, kdo je na trhu tak slabý, že mu už není pomoci a bude muset „být odejit“. Centrální evropská instituce tedy rozhodne, kolik potřebuje která banka kapitálu, ale každá jednotlivá země Unie, v níž ta banka působí, si bude muset ten kapitál opatřit sama.

Centrální instituce už neříká, kde na to má ta která banka (či národní vláda) vzít, tedy například jestli bude uvalena na banky nějaká daň nebo povinný odvod, nebo zda si ta která země má na kapitálové posílení banky někde půjčit – otázka by pak stála logicky tak, že by možná šlo o vytloukání klínu klínem. 

Další věci se týkají jednotně předepsaného mechanismu, kterým se bude postupovat vůči bankám v problémech (SRM). Tady zdaleka není ještě hotovo a názory na to, jak to má celé vypadat, se mění. Je pravděpodobné, že se rozhodne až po volbách do Evropského parlamentu. 

Otevřenou otázkou zůstává, kolika bank v Unii se jednotný mechanismus má týkat. Bude to dvě stě padesát bank, méně nebo více? Jak dlouho bude trvat přechodné období, než se mechanismus plně spustí? Němečtí křesťanští demokraté se domnívají, že by to mohlo být deset let, němečtí sociální demokraté jsou přesvědčeni, že to období má být mnohem kratší a bankovní unie má být mnohem ambicióznější. 

Má vzniknout i nějaký společný fond a má v něm být asi 55 miliard eur, což je ovšem částka relativně velmi malá a nemůže být základem masivní a ozdravné rekapitalizace bank. I tak se bude ještě válčit o tom, jestli má být fond větší nebo menší.

Pro méně informované: samozřejmě nejde o žádný společný fond pojištění vkladů, o tom v EU uvažují teoretici a intelektuálové, praktičtí „politici v poli“ o tom nechtějí ani slyšet. I tak budou euroskeptici pálit na všech frontách a nebudou chtít ani ten malý společný fond. A až budou politici v rámci národních úspor, rezerv a rozpočtů shánět peníze na posílení bank, také se to jistě bude svádět na to, že vše vymyslela ECB. 

Ještě jedno téma bude velmi žhavé, především opět v sousedním Německu. Tváří v tvář možnému poklesu cen a nebezpečí deflace bude muset ECB patrně snížit úrokové míry na nulu. Jenže Němci se obávají, že to může vyvolat inflaci u nich doma, protože tamější ekonomika již jede téměř na plnou kapacitu, a začnou tedy vznikat tlaky na zvyšování mezd. 

Pár let čtyřprocentní inflace v Německu a nulové inflace na jihu je něco, co eurozóna jako celek pohledem nezávislého ekonoma přesně potřebuje, aby zásadním způsobem omezila nerovnováhy. Jenže němečtí voliči o tom nebudou chtít ani slyšet. 

Jakkoli je naše ekonomika s německou velmi provázána, toto téma se v české politické krajině zatím moc nevyskytuje, zatímco německá politika už tímto tématem prostě žije.

Přečteno 4. února v Českém rozhlase Plus.

…

Je dobře, že se sepisují petice proti návštěvě Viktora Janukovyče v České republice. Je též výborné, že hlavní město Praha ohlásilo, že nechce mít s návštěvou nic společného a že pošle peníze opozici.

Teď by to ještě chtělo, aby vláda s prezidentem hráli podle stejných not. Lubomír Zaorálek – když ještě nebyl ve funkci ministra – koketoval s myšlenkou, že pozve na návštěvu jednoho z lídrů opozice Klička, že to bude jedna z prvních věcí, co udělá. Místo toho sem přijede Janukovyč? Proto, že je pozván už dlouho? Pozval tedy Zaorálek Klička, či nikoli?

Místo zdravotnických poplatků by si měla vláda dát speciální sezení, pozvat experty a probrat svoji ukrajinskou politiku. Dát jí jasné principy, kontury, zúčastnit se aktivně (a s názorem) koordinace ukrajinské politiky EU s USA a vlastní ukrajinskou politiku schválit (mimochodem proto, že ukrajinský vývoj se snadno může zvrtnout v řádově větší katastrofu, než to vypadá). Schválenou politiku pak dát „na vědomí“ prezidentovi, který ji bude muset respektovat. Teprve pak se může zvát ten či onen.

…

Cynicky řečeno – to, že NSA odposlouchávala telefon německému kancléři Schröderovi, je možná lepší, než kdyby tak nečinila. Schröder totiž hned po odchodu z funkce začal pracovat pro ruský Gazprom, tedy firmu řízenou Kremlem, a stal se proponentem jejích zájmů v Evropě.