Dávat zisk ČNB do rozpočtu je nesmysl

Ekonom Aleš Michl napsal do pondělních Hospodářských novin tento článek, který v závěru praví: „Je načase posunout diskusi dál. ČNB byla loni v zisku 73,1 miliardy korun. Hlavně díky intervencím. Neměla by se část zisku stát příjmem státního rozpočtu a zlepšit dálnice, železnice, školy?“

Obvykle se na tomto místě excentrickými nápady pana Michla nezabýváme, ale vzhledem k tomu, že se tento showman prezentuje v poslední době jako poradce Andreje Babiše, může mít jeho idea určitou relevanci; minimálně do doby, než se od ní ministr financí hlasitě distancuje.

Začněme popořadě. Zaprvé se dá jistě diskutovat úplně o všem. Máme přece demokracii. Diskuse o ziscích a ztrátách ČNB ale může mít smysl pouze a jedině v případě, že umožní laické veřejnosti pochopit, jak centrální banka funguje, čemu slouží, či dokonce proč vlastně existuje.

Soukromé podniky, firmy a korporace vznikají za účelem tvorby zisku pro své akcionáře. Protože firmy nežijí v „cynickém vzduchoprázdnu“, mají či mohou mít samozřejmě i další smysl existence. Majitele a zaměstnance třeba baví, co firma dělá a produkuje, činí jim to radost, nějak je to naplňuje. Podnik poskytuje lidem práci, má nějakou společenskou, kulturní, ekologickou a místní zodpovědnost. Primárně však platí, že existuje a byl stvořen za účelem tvorby zisku, a to jak obecně (či filosoficky), tak legálně.

Centrální banka má oproti tomu jiné hlavní cíle, a to v oblasti měnové politiky a cenové stability. Ano, centrální banka má také bilanci, svá aktiva a pasiva, ale to, že vytváří ztrátu nebo zisk, je pouze vedlejší produkt její mise. 

Dlouhodobě ztrátová centrální banka (s relativně astronomickou akumulovanou ztrátou) se může „přes noc“ ocitnout v zisku pouhou náhlou změnou měnové či kurzové politiky či přeceněním devizových rezerv. Z toho vyplývá, že sahat na zisky centrální banky je nebezpečné, protože to, co je dnes zisk, může být časem mávnutím kouzelného proutku ztráta.

Vybírání zisků z ČNB by také mohlo vést k nebezpečné návykovosti. Vláda by si časem chtěla zisky vybírat pořád a vedení centrální banky by stát volil podle toho, jak mu bude povolné. Začalo by hrozit, že by tvorba zisku jako mise předstihla cíl měnové stability.

Pak je tu dimenze zákonná a dokonce ústavní. ČNB je ze zákona nezávislá, a v České republice je její nezávislost dokonce určena ústavou. Aby si vláda mohla brát z ČNB zisky, musela by nejen změnit zákon, ale dokonce i ústavu, což by asi nebylo zrovna snadné.

Rovněž je podstatné, že nežijeme ve vzduchoprázdnu, ale jsme také vázáni mezinárodními smlouvami a naším členstvím v Evropské unii. Použití zisků z ČNB pro účely státního rozpočtu by Evropská komise neuznala. Považovala by to za účetní trik, navíc nepovolený.

ČNB by mohla státu či vládě peníze půjčit, resp. kupovat státní dluhopisy, což je jistě možné, ale opět pouze jako nástroj měnové politiky. Navíc subjektů, které by českému státu rády půjčily, je dnes spousta.

Některé centrální banky – jako například ECB – mají měnové financování rozpočtu dokonce zapovězeno zákonem či mezinárodní smlouvou.

Takže jediné, co zde zbývá, je, že by se ČNB sama od sebe mohla rozhodnout dát státu „sponzorský dar“, což by ovšem nesmělo být nic řádově významného.

A ještě jedna věc: Je paradoxní, že v době akutní hospodářské krize po roce 2008 se český stát neodvážil brát si mimořádnou dividendu z ČEZ. Přitom ČEZ je na rozdíl od ČNB obchodní společnost, a existuje tedy primárně za účelem vytváření zisku (výroba proudu je druhotná) pro svého akcionáře, tedy pro stát.

Jediné, co upřímně sám nechápu, je, že vedení ČNB hlasitě uvažuje, že kdyby teoreticky převzalo problémovou banku, může ji rekapitalizovat z prostředků ČNB a následně ji přeprodat. V rámci připravované bankovní unie v EU se ale uvažuje, že pokud stát rekapitalizuje problémovou banku (nebo si na to půjčí), musí se to započítat do celkového státního dluhu či schodku.