Evropu prý čeká změna smluv

Ve stínu ruské agrese na Krymu či hledání malajsijského letadla poněkud zapadla důležitá zpráva z Evropy. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble a jeho britský protějšek George Osborne publikovali společný článek pro Financial Times.

To by samo o sobě zase tak velká událost nebyla, ale na článku je důležité to, že vysoký představitel německé vlády zde vůbec poprvé připustil, že Evropa musí jít cestou změny základních smluv.

Znamená to zásadní průlom, protože až dosud Německo nic takového nepřipouštělo. Reformy, které podle Německa eurozóna potřebuje, se měly odehrávat v rámci stávajících evropských smluv, resp. jejich napínáním na skřipec.

Autoři nejprve vysvětlují, proč text vlastně píšou. Evropa musí zaujmout postoj vůči Rusku - a ten bude něco stát, přinese to svoje náklady. Ekonomický růst v Evropě v posledních šesti letech stagnoval, ve stejné době se čínská ekonomika pozvedla o 70 procent a indická o třetinu. Evropa se musí soustředit na vyjednání transatlantické smlouvy o svobodném obchodu s USA apod., zkrátka musí se sebou něco dělat.

V oné důležité pasáži článku se praví, že „budoucí změna evropských smluv musí zlepšit institucionální strukturu eurozóny, dát jí solidní legální rámec a zároveň musí zajistit férový přístup k těm, kteří se rozhodnou zůstat mimo eurozónu, ale zůstanou uvnitř jednotného trhu“.

Německo si patrně představuje „pevnější základ eurozóny“ jako další utužení rigidit, kontrol, zavedení rozpočtového cara, který bude mít právo veta nad národními rozpočty. Ale to zase nebudou nikdy akceptovat státy mimo Německo.

Nic konkrétnějšího v textu nenajdeme, je to celé trochu záhadné a nesrozumitelné. V mnohých evropských zemích by se o změně smluv muselo konat referendum; a dovede si vůbec někdo představit, že by třeba ve Francii voliči schválili tužší koordinovanost pro eurozónu a zároveň volný režim pro někoho, kdo to chce mít jinak?

Dobře to shrnuje Hugo Dixon na Reuters. Z článku se mají radovat jak euroentuziasté, tak britští konzervativci. Autoři se pokoušejí zabít dvě mouchy jednou ranou. Postavit eurozónu na pevnější základy a udržet Spojené království uvnitř EU.

Podle Dixona je ale změna smluv nakonec spíše nepravděpodobná. Evropa se zatím dohodla na třech důležitých věcech. Vytvořila ESM, stabilizační mechanismus, tedy svůj záchranný fond. Převedla bankovní dohled z podstatné části pod Evropskou centrální banku a spuštěn bude i rezoluční mechanismus SRM, tedy postup vůči bance v problémech.

Co žádají státy na Jihu? Jak by si představovaly „upevnění základů eurozóny“? Nepochybně by si žádaly nějaké spojení či „zevzájemnění“ (mutualization) dluhů, patrně nějaký společný dluhopis, nějakou společnou daň, volnější ruce pro ECB. Něco takového ale nebude Německo nikdy akceptovat, protože zastává názor, že za své dluhy si může každý sám, a nehodlá na této národní mantře nic měnit.

Německo si patrně představuje „pevnější základ eurozóny“ jako další utužení rigidit, kontrol, zavedení rozpočtového cara, který bude mít právo veta nad národními rozpočty. Ale to zase nebudou nikdy akceptovat státy mimo Německo.

Podle autora má Británie životně důležité zájmy, ke kterým nepotřebuje změnu smluv: svobodný obchod s USA a Čínou, posílení role kapitálového trhu ve financování ekonomiky, protože banky se tzv. odpákovávají a budou v tom pokračovat.

Británie může žádat v rámci principu subsidiarity vrácení některých pravomocí na národní úroveň. Je také logické, že se obává toho, že pokud eurozóna časem vytvoří skutečnou fiskální unii, bude eurozóna hlasovat „en bloc“ a přetvářet pravidla svobodného trhu podle svých potřeb.

Autor uzavírá, že být Davidem Cameronem, na změnu evropských smluv by si nevsadil.