Češi se po vstupu do evropského klubu přestali snažit

1. Pro debatu o výročí našeho vstupu do EU je typické, že se tážeme, co nám to dalo, ale nějak nás vůbec nezajímá, jak jsme vlastně prospěli Evropské unii my.

Ano, poskytli jsme další koláč společného trhu, relativně vzdělanou a pilnou pracovní sílu, dodali jsme sympatické studentstvo využívající programu Erasmus od Paříže po Kodaň. Máme stovky svých bruselských úředníků (mimochodem ti, které sem měl možnost poznat, jsou velmi vzdělaní a pilní lidé, již odvádějí dobrou práci a skvěle reprezentují tuto zem).

Opravdový přínos se však přeci jen měří ve formě idejí. Ano, měli jsme Václava Havla, ale ten už prezidentem po vstupu do EU nebyl. Přesto pronesl a napsal na téma evropské integrace desítky přednášek a projevů, které - například na téma evropská identita - nabývají na aktuálnosti právě dnes, ač byly proneseny třeba v roce 2003.

Co ale od té doby? Dva zcela zásadní projevy na téma Evropy, o kterých se dosud diskutuje, pronesl v poslední době polský ministr zahraničí Radek Sikorski, jeden polský premiér Tusk, jeden německý prezident Gauck.

Co jsme nabídli my? Máme nějakou sebevědomou vizi? Topolánkův štrasburský projev na téma AC/DC? Deset let plnohodnotného negativismu Václava Klause? Štrasburský projev prezidenta Zemana lze chápat jako symbolický konec euroskepticismu, ale myšlenky neobsahoval.

2. EU stále je (a hlavně byla před naším vstupem) klubem, který není a nebyl pro každého. Chci-li do klubu, jsem disciplinovaný, jsem-li uvnitř, hrozí, že se přestanu snažit. Tu hrozbu se České republice podařilo naplnit vrchovatou měrou.

Deset let neschopnosti vybudovat nepolitickou odbornou státní správu a chabé výsledky v oblasti boje s korupcí jsou toho důkazem. Snad jen Maďarsko s námi může soupeřit v tom, jak se změnilo po vstupu do klubu, i když v jiném ohledu než my: stává se de facto autoritářským státem a „klub“ neví, co s tím má dělat.

3. Bilance ekonomických nákladů a výnosů je jasná a pozitivní, především v tom, jak je česká ekonomika integrována se západoevropským trhem. Jeden velký náklad je ale zjevný. Česká republika je tranzitní zemí, přes kterou se valí nákladní doprava všemi směry. Představuje to nesmírnou ekologickou zátěž a spíše než zemí průmyslu začínáme být zemí skladišť, překladišť a logistických center.

4. Máme tendenci chápat některé věci jako samozřejmost. Po rozdělení federace jsme postavili na hranicích se Slovenskem celnice a stáli jsme tu fronty. Nyní zase vesele a volně projíždíme, jako jsme byli zvyklí před rozpadem Československa. To ale není samozřejmost, ani to není kvůli našim osvíceným reprezentacím. Může za to EU.

5. A nakonec k samotné EU. Ta je zcela „jiným zvířetem“ než první po čtyři roky našeho členství i po roce 2008. Problémy, které EU řešila před rokem 2008, se z dnešního pohledu jeví jako minuciózní a salónní. Pak přišla globální finanční krize, která udeřila na Evropu zvenčí.

Následovala krize eurozóny, katastrofální nezaměstnanost na Jihu, nyní ruská agrese. Od roku 2008 se EU vlastně nachází v permanentním institucionálním varu, je neustále testována. Improvizuje se, vymýšlejí se jako o překot nové unie – fiskální, bankovní, ekonomické. Posunuje se chápání úlohy centrální banky apod. Přemýšlí se za pochodu, jak čelit Rusku. Dotahuje se dohoda o volném obchodu s USA a najednou desítky dalších věcí.

Češi si asi zrovna chtěli začít užívat plodů „dobudování kapitalismu“ a členství v elitním klubu - a on se nám svět dal znovu do pohybu. Není to na zlost?

Výročí vstupu do EU se věnuje i příloha v aktuálním Respektu 18/2014.