V rámci Evropy není vítězství ANO relativně špatné

Většina podstatného už byla k evropským volbám napsána a řečena, a protože jsem za mořem, tak jen několik nesourodých poznámek:

1. Když jsem v minulosti vysvětloval někomu z Francie či Německa, tedy těm vzorným budovatelům, kteří stáli u kolébky Unie, že evropské volby v Česku voliče moc nezajímají, většinou se ti lidé dost zamračili. Jako by chtěli říct – koho jsme to do té Unie vzali. Nebo to i rovnou řekli. Dnes je francouzský volební výsledek tak strašný, že je možná lepší česká a slovenská ignorance než obsah vypláchnuté kloaky, který do Bruselu a Štrasburku zasílá nazlobený galský kohout.

Průměrný český a slovenský budoucí europoslanec vypadá najednou docela stravitelně. A elita mezi nimi také není relativně nejhorší: bývalý eurokomisař, bývalý ministr spravedlnosti, bývalý viceguvernér. Vlastně kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby účast prostého lidu byla vyšší. Ale nerouhejme se svaté demokracii!

2. Použitelné proevropské strany budou stále v Evropském parlamentu držet 70 procent hlasů. Možná poprvé by však měli politologové z tzv. jádra Evropy a mainstreamový politický establishment vůbec vyjádřit jistý vděk zemím, jako je Polsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko apod. - protože bez nich by těch 70 procent nebylo. Dojem z postkomunistických zemí kazí především maďarský Jobbik.

3. V zemích opravdu zkoušených krizí, jako je Itálie, Řecko a Španělsko, dopadly volby mnohem lépe, než se čekalo, a sluší se poděkovat i tradičně civilizovanému Švédsku.

4. V Česku vyhrála nesystémová strana (či protestní hnutí), jejíž nesystémovost spočívá v tom, že nechce zvyšovat daně a raději chce zkusit rozbíjet klientelistický systém a hledat rezervy. V rámci výsledků těchto voleb po celé Evropě to není – relativně – špatné.

Obecně voliči slyší na nové talenty v politice (Niedermayer apod.), což ale samozřejmě oslabuje tradiční politické strany, kde se musí – aspoň částečně – čekat na postup v hierarchii. Jan Keller ovšem také přišel zvenku, takže si ČSSD mohla vybrat někoho lepšího.

5. Úspěch strany Svobodných – jakkoli stojí politicky jinde, než jsou mé preference – je zaslouženým důsledkem drobné každodenní práce. Autor Auditu zažil v posledních letech málokde seminář či veřejnou debatu, kam by nepřišli diskutovat mladí zástupci Svobodných.

Odříkávají sice svoje nabiflované jehovistické libertariánské mantry, ale jejich úspěch je důsledkem mnoha let trvající soustavné práce a jejich euroskepse je autentičtější než v ODS. Bylo dlouhou dobu zřejmé, že mezi studentstvem má strana velkou podporu. Vsadím se, že tam teď Klaus bude chtít vstoupit, a doufám, že ho nevezmou.

6. Koncept tzv. spitzenkandidaten dosti utrpěl, protože minimálně pro účely volby eurokomisaře vznikne v Evropském parlamentu velká koalice. Patrně tedy nebude komisařem vyhraněný levicový kandidát Martin Schulz či křesťansko-demokratický Jean-Claude Juncker.

7. Ve Francii lze zaznamenat odchod tradičních levicových voličů ke krajní pravici. Ať je ve Francii vláda, jaká chce, stejně musí dělat to, co žádají přísná bruselská a Německem tlačená rozpočtová pravidla. Možná je to poslední výstraha levici, aby dělala levicovou politiku.

8. Ať již bude na papíře napsáno cokoli, reálně nyní evropský establishment nepřipustí zvýšení vlivu Evropského parlamentu. Vliv Evropské rady a mezivládního rozhodování se opět zvýší, posílí pozice „evropotvorného“ Německa; to však vzhledem k výsledku voleb ve Francii musí zvážit, kam směřuje politika fiskální přísnosti.

9. K Británii bych dodal asi to, co David Černý v projektu Entropa: Nechápu, nerozumím, málo vnímám a vlastně ani moc chápat a rozumět nechci. Ano, Británie si prošla krizí, ale co s tím má EU společného? Pokud se Britové zlobí na své bankéře, nemohli by si ty účty vyřizovat na nějakém jiném hřišti?