Poláci a Švédi možná dobrovolně přispějí na řeckou půjčku. A to, jak známo, ani jeden z dotyčných států není členem eurozóny. Při pohledu na ostatní nedobrovolné plátce (například Slováky, kteří si musí skoro miliardu eur na pomoc sami vypůjčit), je to překvapivé gesto, v případě obou zemí ale vlastně celkem logické.
Polsko už dlouho usiluje o brzké přijetí eura. Vláda premiéra Donalda Tuska v únoru schválila obnovený konvergenční plán a pokud se Evropa neprohne v další nečekané krizi, reálný je rok 2014 či 2015. Politici i komentátoři se shodují na tom, že stabilita eurozóny je výsostným polským zájmem. V případě Švédska je situace o něco složitější, avšak v zásadě podobná. Švédové v roce 2003 v referendu euro odmítli, spolu s krizí se však ve Skandinávii množí hlasy po změně přístupu. Navíc Švédsko stále trpí nenaplněným očekáváním ze svého loňského předsednictví, které právě krize dokonale zastínila, a tohle je šance na jasný vzkaz: „chceme o EU spolurozhodovat“.
Co na to Češi? Nic. Samozřejmě, že nic. Čekali byste snad s úřednickou vládou a uprostřed agresivní truc-kampaně návrh na dobrovolnou pomoc euru? A tím i „další plýtvání“ kvůli tomu „umělému politickému projektu“, jak se tu euru zvyklo nazývat?
Češi mají dosud daleko k tomu, aby pochopili, že i pro ně je stabilita eurozóny výsostným zájmem. Polsko i Švédsko jsou zadluženější než Česko (48, respektive 43 procent HDP oproti 33 českým) a obě země by jistě našly x lepších věcí, do kterých aktuálně investovat. Především Poláci si ale až moc dobře uvědomují, že nebýt EU, řešili bychom dnes úplně jiné starosti, než Řecko. (Pro inspiraci se stačí podívat na Ruskem svíranou Ukrajinu).
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
