Výkladač Hrabalova „kdo jsem?”

Že je Milan Jankovič (nar. 1929) člověkem velké citlivosti vůči literatuře a že tato vlastnost je u něj stejně přirozená jako akt důkladně uchopený v reflexi – to se ví už od jeho knížky švejkovské (Umělecká pravdivost Haškova Švejka, 1960). Právě jemu je asi nejvíce ze třetí generace českého strukturalismu dán do vínku dar interpretační otevřenosti. Spočívá-li těžiště Miroslav Červenky v analýze básnického jazyka a stylu, je-li Zdeněk Pešat vyváženě solidním vykladačem literárního vývoje a Jaroslava Janáčková zase prověřuje v 19. století poměr mezi hodnotami výsostnými a okrajovými, pak Jankovičovi je vlastní jakási vnímavá trpělivost. S ní si dokáže na významy díla počkat, vykroužit si je, opětovně si je prověřit v další výkladové variaci, zkusit si jinou perspektivu pohledu, aniž se dostává zavržení té předchozí.

Fakt a výklad

Strukturalismus monografie nemiluje. A možná ani proto Jankovičovy Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala nemají snahu být monografií v pravém (tj. pozitivistickém) slova smyslu. Tedy takovou, v níž se k dílu shromažďuje materiál dopisů, soukromých zápisků, svědectví jiných: sleduje se, co autor dělal 12. září a proč 14. září 1974 nemohl být v Kersku, jak tvrdí jeden nejmenovaný badatel, neboť existují dvě důvěryhodná svědectví, že dlel téměř celý den U tygra. Přesto Jankovič bere svým pojetím na vědomí, že nedává dohromady jen soubor studií, a že proto musí svůj výklad jednak zajistit z perspektivy celku, jednak tu a tam ho vytáhnout za hranice interpretace textů. Základní faktografií pro Jankoviče zůstávají Hrabalova díla; od nich se vychyluje k samotnému rozboru Hrabalova vyprávění, svému myšlenkovému i tematickému těžišti. Je-li však potřeba, neváhá vtáhnout do výkladu i něco z Hrabalových životních osudů už proto, že jsou tak pestré a že často slouží jako látkový rezervoár díla.
Jankovič tak na jedné straně vyrovnává rovnováhu mezi dílem a vnějšími osudy jeho autora, na straně druhé mezi dílem jako vydavatelsko-edičním faktem a tím, jak toto dílo je samo ze sebe. Zdá se, že lepší poměr byl nastolen v případě prvním. U toho druhého je někdy výkladu na obtíž příliš podrobné setrvávání v edičních osudech, i když právě u Hrabala není možné toto opomenout.
To nejryzejší u Jankoviče vzniká tehdy, když je ponechán s Hrabalovým textem už mimo jeho ediční zázemí, tedy kdy už není potřeba říkat, že Příliš hlučná samota byla společně s Něžným barbarem umělecky zmrzačena ve vydání v Klubech poezie nebo jak je to složité s jednotlivými verzemi textů v počátcích Hrabalova díla. Možná tomu ani jinak být nemohlo: k tomu, co tvoří jádro, je potřeba se prokousat přes různé slupky. Myšlení musí být vykoupeno řemeslem. Lze to pochopit, ale přesto zůstává lítost nad tím, že právě ony partie namnoze technické ubírají prostor těm, v nichž Jankovič interpretačně myslí.

Džin z láhve

K samotné metodě: Jankovič postupuje v Hrabalovi v tom časovém sledu, v němž jednotlivá díla vznikala. Nejde však od knihy ke knize (ostatně i určení, co je u Hrabala knížka, je problém). Vždy také od textu i poodstoupí, případně řekne něco do zálohy, co doručí teprve v následující kapitole. Jankovič tedy nepíše klasické interpretace textů jako uzavřených celků, ani tak úplně nesleduje jednotlivé Hrabalovy texty v opětném zvýznamňování jejich klíčových motivů. To, co ho na Hrabalovi zajímá především, je hledání základního položení v jeho konstantách i proměnlivosti. Svého Hrabala si Jankovič jakoby krouživě vyinterpretovává: vrací se k jeho základním východiskům, ať už směrovým (surrealismus, Skupina 42, totální realismus), či těm, které tvoří stylové dominanty (mluvená řeč, variace a verze, nerozlišující pozornost vůči věcem, výčty).
Má-li něco náběh k tomu, aby bylo považováno za základní stavební kámen výkladu, pak je to rozbor proudu, tj. způsobu Hrabalova psaní, jenž nejčastěji zaznívá v Příliš hlučné samotě a v knize Obsluhoval jsem anglického krále, jediném Hrabalově románu.
Hrabalův vykladač tu nachází „bohaté rozlišení detailů a naproti tomu syntaktickou jednoduchost jejich přiřazování“ a současné „všudypřítomné sbližování epického a lyrického principu“, čímž se Hrabalův text rozhýbává tak, že popisy, tradičně považované za statické, přejímají dynamizující úlohu, téma je pohlcováno samotným stylem, text rozrušuje svou stabilitu a nad tím, co se vypráví, váží samo vyprávění. Text je „vržen“, a to „spontánním způsobem alla prima, s minimem dodatečných zásahů“. Takto utvořený text zabydlují věty, jejichž „společný smysl uniká přímému vyslovení“ a jež se tak stávají „výpravou k neznámému, zprostředkovatelnému jen samotným aktem psaní“. Na takovéto texty pak nelze jít jako na klasicky vystavěnou prózu, v níž vypravěč rozmisťuje po dějišti své postavy a sám se ocitá pod kontrolou autora. Jankovič objevuje mezi vypravěčem a autorem jakýsi skrytý subjekt (styl? živel řeči?), jenž se stává nejvlastnějším podavatelem vyprávění.
Tím, jak „vyprávění přestává u Hrabala sloužit vyprávěnému“, přestává být i autor jeho vládcem. I on – ne-li především on – je ve chvíli psaní problematizován ve všech vrstvách svého „já“. Džin textu se tak obrací proti tomu, kdo ho vypustil z láhve.
Hrabal se v Jankovičově jemně rozkrývaném podání stává autorem, jehož je potřeba si čtenářsky a vykladačsky zasloužit. Musíme být ochotni nechat se učinit součástí jeho světa, v němž věci neexistují jako hotová a předem daná fakta, ale právě okamžik předtím, než takovými začaly být.

Milan Jankovič: Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 1997 (vročení 1996), 205 stran, náklad a cena neuvedeny.

Autor je literární kritik, působí na Masarykově univerzitě v Brně.