Opuštěn do svobody

Před necelými třemi lety, v lednu 1998, zdejším tiskem prošla "kauza", jejíž reálný základ zůstal nakonec domácí veřejnosti utajen, přestože (nebo právě protože) v ní šlo o významného českého spisovatele a o děje, které se týkaly českých občanů a českého "vyrovnání se s minulostí". Tím spisovatelem byl Ota Filip a oním neodhaleným předmětem dokument mnichovského filmaře Lubora Dohnala Smějící se barbar. Podle něj Filip v roce 1952, jako voják základní služby-pétépák, denuncioval sedm svých druhů, se kterými se v hospodě domlouval na útěku k Američanům. Sám z toho vyvázl s kádrovým flekem, jeho kamarádi sfárali na pár let do dolů u Jáchymova. Film nakonec odvysílala jen bavorská televize, přestože Česká televize původně uvedení přislíbila, takže posoudit, o co v něm vlastně šlo a do jaké míry byl film eticky a profesně problematický (tím argumentovala ČT), mohla v Čechách - na rozdíl od Bavorska, kde Filip žije - jen hrstka, především ti, kteří seděli 3. ledna 1998 na projekci v pražském kině Mat. Po letech se zdá, že svým rozhodnutím zatajit tristní kapitolu ze spisovatelova života lidé v televizi Filipovi neposloužili. A to přestože se jednalo o skutečně palčivou látku, které nelze nepřičíst podíl na sebevraždě spisovatelova syna, následující krátce po odvysílání filmu a po nejednoznačném rozhovoru Oty Filipa pro Der Spiegel. Věcná podstata byla ve spisovatelově původní vlasti (Filip do Německa odešel v roce 1974, po letech perzekuce) přenechána jen k selektivnímu posouzení, často závislému na tom, jaké sympatie posuzovatelé k napadené (odhalené) osobě chovali. Starý případ, ale ne zas tak dávný, aby na něj šlo jednoduše zapomenout, tu zůstal jako stín, jako odsunutá a de facto ututlaná vina, pro niž by se přitom dalo nalézt i vysvětlení v rámci osudu, který si Filip sám nevybral a ve kterém byl i on především smýkanou, byť chybující obětí. To by však především on sám - a první, bez toho, aby čekal, až o něm natočí film - musel hrát s odkrytými kartami. To se však tehdy nestalo.

Sám proti všem

Dalo se ale čekat, že Filip své řekne - a to se stalo. Zvolil pro to způsob, který je romanopisci nejbližší, vnucuje se jen otázka, zda pro daný případ a daný kontext také nejvhodnější. A to proto, že dokumentární román je ze své podstaty subjektivním dílem s neodhadnutelným podílem fikce, o níž nakonec rozhoduje jen autor sám. Před recenzentem tu proto stojí problém, na který může těžko stačit, protože smysl posuzované knihy leží právě mimo "fikci", tedy jinde než u "běžné" literatury. Filipův autobiografický román programově nazvaný Sedmý životopis se na první pohled jeví jako snaha zdokumentovat příčiny a tlaky, jež spisovatelovu postavu od zrození (1930) provázely a tlačily ho k jednaní, nepřímo vrcholícím právě oním nešťastným rokem 1952, kdy kniha končí. Tato cesta je líčena jako sled neustále nepříznivých okolností, zaviněných etnickým původem (národnostně neurčité česko-německé Ostravsko), rodiči (slabošský otec, a tedy něco na způsob Oidipova komplexu), špatnými kamarády a samozřejmě dějinami po právu jmenovanými jako "dějiny zkurvené". Ve šťastnějších dobách své literární tvorby byl Filip schopen čerpat z tohoto prožitku groteskní matérii pro své dosud a možná ne úplně čtenářsky doceněné románové skladby. Jeho prózy Cesta ke hřbitovu a Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy jsou knihy, které se vyznačují právě obranou práva žít si po svém, jsou vitálním obrazem života různě krouceného, ale stále znovu vyvzdorovaného. V případě poslední knihy jde o zcela jiné použití, i když jakési stopové prvky Filipova stylu tady také nalezneme. Naprosto tu ale převládá lítostivý a vzdorovitý tón neodčiněné křivdy, pocity nedoceněnosti a okolní nedostatečnosti, jemuž musel malý Ota od dětství čelit, nemoha se spolehnout na nikoho jiného než právě jen a jen na sebe. Literárním výsledkem je pak zpověď na půl cesty mezi upovídanými a narcistními vzpomínkami starého muže na nadaného hocha, který byl hozený do světa a přece se v něm neztratil, a mezi vynuceným obranářstvím před těmi, kteří mu nyní tu lepší verzi jeho příběhu chtějí vzít a pošpinit. Na takové memoárové knize by ale nebylo nic zas tak zvláštního. Ani rozvleklost a někdy až primitivní přímočarost, se kterou Filip nanáší své vzpomínky, by nezpůsobila větší pochybnosti, pokud se čtenář do četby již pustí. Řekněme, že alespoň úvodní, ostravská část za ni stojí.

Já jsem oběť

Ony pochybnosti však souvisejí s určením a smyslem knihy, jež spočívá v něčem jiném, než je evokace mládí. Za vzniklé konstelace totiž nutně nahrazuje Filipovi něco jiného než jen román, jenž se od romanopisce očekává. Právnickým slovem se tomu říká "exkulpace", zbavení viny, a psychoanalytik by asi použil slovo "transfer", přenos. Jedná se samozřejmě o způsob, jímž se vyrovnává s napadením, že udal své druhy. Filip stylizuje svou románovou výpověď tak, že on sám je hlavní obětí fatálního spiknutí a že ona událost, na níž má nevyvratitelný (a zdokumentovaný) podíl a jež přivedla do vězení sedm jeho kamarádů, je vedlejším produktem neustálého tlaku, kterému musel Filip vzdorovat - a kterému tedy také - podmíněně a ne zas tak zaviněně - podlehl. Takový tlak nepochybně existoval - pasážím, v nichž autor čerpá a komentuje archivní spisy, které na něj vedla estébé od roku 1951, není důvod nedůvěřovat. Jádro věci je však v tom, že zvláště po skandálu s dokumentem (o něm se příznačně v knize ani nezmíní), stála otázka už jinak: ne jak moc se na něm samotném dějiny provinily, ale jak on sám se případně provinil na konkrétních lidech. Takto položená otázka nabízela Filipovi paradoxně šanci, která mohla být proměněna v lidský i umělecký prospěch. Zůstala však nevyužita a odmítnuta. Naopak Filipova odpověď je na jedné straně zmatená, na druhé šokantní. Skupinu vyzradí poté, co se svěří strýcovi komunistovi, který ho donutí vše oznámit (tedy opět někdo jiný). Výpověď u vyšetřovatele, při níž padala jména, pak odbude několika různě vyložitelnými větami: "...zveličoval jsem, nafukoval jsem se, přiznával a podepisoval jsem ochotně všechno, co referentu Václavu Mlejnkovi zapadalo do koleček. Marně." A vrcholným příkladem zmatení rolí jsou závěrečné věty knihy. Filip v nich vypočítavá, k jakým trestům bylo oněch sedm nešťastníků odsouzeno a uzavírá: "V roce 1956 byli všichni na svobodě. Já nikdy." Čtenář poněkud váhavě přemýšlí, jaké furianství a falešné mučednictví asi Filipa k takovému slepému vyjádření ("já nikdy") vedlo. Myslel-li to Filip tak, že celá léta v "nesvobodě" čekal, až mu tento případ někdo po letech vnutí a neomaleně připomene, pak ano, tomu lze rozumět. Víme, že Filip si čas a místo svého života nevybral, nevybral si ani zájem a tlak estébáků po únoru, nevybral si službu u pétépáků a nevybral si svůj původ a jistě ani život ve "zkurvených dějinách". V tom ale nepochybně nebyl jediný. Ani ti kamarádi, kteří byli - na rozdíl od něj - na "svobodě" už v roce 1956.

Ota Filip: Sedmý životopis. Román. Vydal Host, Brno 2000, 374 stran.